16. 8. 2006 - CYKOLO turistika 9/2006

Návrat ztraceného syna

připravila: Vítězslava Chrpová

Sedím ve vlaku směr Ostrava-Svinov. Za oknem se míhají obrázky Moravského severu. Z Prahy je to dlouhá cesta, chvíle mi ale zpříjemňují výtržky staré Cykloturistiky. Čtu si totiž články o cestě kolem modré planety. Jsou to dobré texty, ani na chvíli se nenudím, a tak mi cesta rychle uběhne a za chvíli už se procházím po Hlubočci, malé vesničce nedaleko Ostravy. Ano tušíte správně, za chvíli zaklepu na dveře prvního Čecha, co objel svět na kole. Věřím, že budeme mít více společného, než jen naše křestní jména. Vítejte na ranči u Víti Dostála!

Už mě očekával. Myslela jsem, že ho vyfotím v plné polní. Víta už měl však kolo a všechny věci pečlivě sbaleny do odletové krabice. Udělal si na mě totiž čas v předvečer dne odletu.
Duch farmy byl přítomný všude. Nejprve jsme se prošli kozími bobky, následně složenými snopy sena, obešli nezbytnou techniku, až jsme zasedli do přístřešku s dubovým stolem, kde nám asistovali z jedné strany krávy a z druhé oslíci. Než padla první otázka museli jsme si vyslechnout jejich hlasité hýkání, které nás provázelo s přestávkami po celou dobu.

¦ Myslím, že titulek úplně tak neodpovídá skutečnosti. Nikdy jste se neztratil, jen asi odmlčel v dálkových trasách a spíše jste tak trochu vypadl z mediální scény, ale na kole určitě jezdíte dál hodně, v čem dalším jste spojen s cyklistikou?
Nevím, jestli jsem někdy vůbec byl středem médií, ale asi po určitou dobu ano. Ale teď se jen tak z povzdálí usmívám, jak se to všechno valí kolem. Souvisí to s mou povahou, s prostředím, v kterém žiji. Mně je dobře na farmě, v přírodě a nechce se mi do toho kolotoče znovu zabřednout. Ale na chvíli mi asi nic jiného nezbude.
Například mi volali z televize, chtěli mě pozvat do pořadu „Uvolněte se prosím“ s Janem Krausem, a já jim řekl, že nemám zájem. Ta osoba se na mě rozčílila, že to nemyslím vážně, že jsem první, kdo pozvání odmítl. Jestli vím, kdo tam všechno byl? Že tam byl kde kdo a samé významné osobnosti. Tak to už tuplem jsem odmítl, protože když tam byl kde kdo, tak já tam rozhodně nepůjdu. Mě to prostě neláká. Nikam se nehrnu.
Mé kolo určitě nezahálelo. Sice nepodnikám takové dálkové cesty jako dříve, spíše kratší cesty po Evropě i třeba s cestovkou. Také jsem se zařadil mezi členy Ebicyklistů, uskupení hvězdářů, kteří jezdí od hvězdárny k hvězdárně a kterému předsedá dr. Jiří Grygar. Každoročně se účastním s nimi týdne na kole.

Od svého návratu jsem se pustil do organizování cyklistického závodu, letos už tady na mé farmě proběhl sedmý ročník Farm-Touru a kromě toho připravuji každoročně memoriál Jana Veselého, kritérium, kam jezdí naši nejlepší cyklisté. A když do toho člověk započítá život a práci v tomto prostředí. Pak čas plyne tak, že ho ani nestačíte sledovat. Uvědomuji si, že život je pro mě stejný jako jízda na kole, na něm také nejde zařadit zpátečka.
Život je pro mě stejný jako jízda na kole, na něm také nejde zařadit zpátečka.

¦ Vy jste se hned po návratu oženil. Máte nějaké cyklistické potomky?
Ano to bylo chvíli po té, co jsem se vrátil z cesty kolem světa. Ale bohužel moje manželství nevydrželo, i když mám syna. Ale teď mám dvouměsíční dcerku, Annu Marii, s přítelkyní Andreou.
S ní jsem také chtěl jet na plánovanou výpravu, alespoň část cesty, ale do toho přišla tato radostná událost. Mohl jsem tedy zůstat doma, ale ona mě podpořila, abych cestu uskutečnil, když už jsem tu káru příprav utlačil. Byla by to opravdu škoda, na druhou stranu je pro mě rodina vším, takže kdyby si to nepřála, určitě bych zůstal doma.

¦ Během těch dvanácti let jste si nechtěl někam vyjet, trochu vytáhnout kotvu z přístavu?
Ale ano, ale nejdřív si ten přístav musíte vytvořit. Na tom, jestli podniknete další výpravu asi záleží také, jaké prostředí vás obklopuje. Věděl jsem, že se po cestě kolem modré planety vrátím na farmu a že mě tu čeká další cíl. Jiný velký úkol. V roce devadesát čtyři, když jsem odjížděl, bylo moje dědictví po rodičích v nedobrém stavu, nejen fyzicky, ale i v pochybném stavu hospodaření. Chtěl jsem tedy po příjezdu dát všechno do pořádku podle svého nejlepšího uvážení a svědomí.
Asi ti cestovatelé, např. Lucka s Michalem, kteří před sebou nemají další jasný cíl, nemají potřebu se usadit, tak se snaží vyrazit hned na další akci. Je celkem pochopitelné, že je opět chytnou toulavé boty.

Když jsem se vrátil, už cestou domů z Prahy byly slyšet hlasy, pokud chceš zase někam jet, my ti to zaplatíme... Kdybych se toho chytil, asi to nebyly plané řeči. Ale já už neměl chuť někam jet, protože jsem měl v životě další povinnost.
Kromě toho jako každý člověk, který je delší dobu mimo domov, já byl tři roky, v závěru cítí silnou přesycenost z cestování. Některé momenty se pak začnou opakovat. Říkal jsem si, to už jsem někde viděl. Například indiáni v Bolívii nebo v Peru mi připomínali lidi v Tibetu.
A asi i pod tíhou dojmů jsem se začal hodně těšit domů. Klukovský sen jsem si naplnil.

¦ O vaší další cestě se zatím jenom šušká.
Podnět k cestě mi dala krádež mého kola, které jsem měl v záloze na cestě kolem světa. To mně zůstalo. To originální je ve sbírkách Národního technického muzea.
Byl jsem hodně popuzen a řekl jsem si „Tak tohle teda ne, pánové“. Když mi budete krást kola, tak já si budu pořizovat nová. Ale aby to nebylo pro nic za nic, vymyslel jsem si další cestu. Tak se nějak z obrysu tajemnosti vynořila Panamericana.
Samozřejmě jsem musel zajistit chod celé farmy dopředu. Koncem července jsem ji v podstatě zazimoval, normálně, na tom pracuji až do října. Jsem tedy velmi klidný a odjíždím s dobrým svědomím, že jsem tady nenechal žádný dluh.

¦ Proč zrovna Panamericana?
To je těžká otázka, já to vlastně ani sám nevím. Ale kdybych se snažil najít nějaké smysluplné důvody, tak jen název je krásný sám o sobě. Měla by to být patrně nejdelší souvislá silnice jednoho názvu.
Navíc prochází relativně nejbezpečnější oblastí, možná s výjimkou Kolumbie. Také jsem nebyl v Kanadě a tam se moc těším. Yukon a Britská Kolumbie, to jsou oblasti, které mě lákají už dlouho. Kromě toho jsem přírodní člověk, nemám televizi (jsem člověk rádia), nemám mobil, tam se budu cítit opravdu dobře.
Představte si, že mně byl nabízen mobil na cestu. Jen jsem se pousmál. To opravdu není můj životní styl. V čem jsem se ale přizpůsobil trendu doby je digitální fotak. Přenos fotografií je rychlejší a díky sponzorství mám i nějaké povinnosti, tak se mi to hodí.
Mně se na cestě kolem světa líbilo to, že nebyly ještě žádné internetové kavárny a romantika cestování byla obsažena v tom, že jsem se vydal třeba v Limě na hlavní poštu a tam jsem dostal štus dopisů, pak jsem si sedl na čaj a pročítal dopisy. Dneska je všechno rychle, rychle. V mailové poště zjistíte, že dopisů nemáte pět ale padesát. A všem není určitě možné odpovědět. Ces-tovatelský punc a romantika jsou fuč. Všechno se musí stihnout odeslat, noviny, časopisy čekají, honí se termíny.
Dnes snaha o originalitu už není moc namístě. Cest kolem světa se podniklo již více, naposled to byla cesta všemi kontinenty, předtím napříč Afrikou. No tak teď to bude celou Amerikou.
Mám jasno, o čem cesta má být pro mě. Před cestou kolem světa jsem měl černo, stejně tak před výjezdem do každé země. Co mě tam čeká? Co mě tam překvapí? Ale teď se těším hlavně na přírodu a především na setkávání s lidmi. To je pro mě nejdůležitější.

¦ Jaké penzum kilometrů chcete ujet za den?
Tak sto třicet průměrně. Trasa by neměla být delší než pětadvacet tisíc kilometrů. Mám na to devět měsíců. Budu to dělat stejně jako na cestě kolem světa, dvanáct set, patnáct set kilometrů a pak si dám den dva pauzu. Podle prostředí a únavy.

¦ Máte na cestě nějaké pevné body? Přátele z minulé cesty či dohodnuté nějaké schůzky?
Nemám, jen pár adres, ale ty jsou spíše, kdyby se něco stalo s kolem nebo se mnou. Ale sepsal jsem si adresář našich zastupitelských úřadů.

¦ Jak budete vyzbrojen na Panamericanu? V čem pojedete? Budete mít helmu?
Asi bych to ani neměl říkat do cyklistického časopisu, ale jezdím bez přilby. Na cestě kolem světa jsem jel s čapkou s plachetkou, abych neměl spálený zátylek. A u toho zůstanu. Každému přilbu ale doporučuji. Až dojedu z Panamericany, tak si určitě nějakou pořídím.
Raději nosím bavlněná trička, dresy nemam moc rád. Cyklistické kalhoty určitě, mám sebou dvoje a jedny čapáky. Jako všichni se budu snažit podobat domorodcům, zaprášený, upocený, unavený.
Při zařizování cesty jsem nemusel jít mimo hranice kraje. Protože hlavním partnerem Memoriálu Jana Veselého je 4ever, takže kolo jsem tedy dostal, resp. bylo mi zapůjčeno, od něj. Samozřejmě od doby, kdy jsem jel kolem světa se toho hodně změnilo. Tehdy žádná trekkingová kola téměř nebyla, tak teď si to konečně vychutnám, protože právě jedno s odpruženou uzamykatelnou vidlicí a odpruženou sedlovkou využiju. Už jsem přeci jen starší a nějaké ty neduhy zad se začínají ozývat, tak bych měl rád pohodlí. Co jsem také změnil oproti minulé cestě jsou kufry. Tedy jednostranné našlápne pedály. Před tím jsem jel v klipsnách. V tom tedy vidím také velký posun, určitě mi to pošlape s nimi lépe. Povezu tedy vzdušné tretry a sandály, na které je možné kufry také namontovat.
Určitě si vezmu blikačku, ale přední světlo sebou nepotáhnu, v noci jezdit nechci, pokud to nebude vysloveně nutné. Je důležitější být viděn než vidět.
Mám přední i zadní brašny i brašnu na řídítka. Je vtipné, že jsem si pořídil i kapsičku na mobil, ale budu v mí mít uloženo nářadí. Přesně se tam vejdou všechny imbusové klíče a montpáky a další drobné nářadí.
Ještě jednu věc jsem si vylepšil, nechal jsem se přemluvit na napuštění do duší protidefektovou hmotou. Protože na některých úsecích budou hodně trny, tak abych nemusel stále lepit.

¦ Myslíte, že to bude vaše poslední cesta?
Ještě jsem se nevydal na Panamericanu a už bych měl mluvit o další výpravě. Ne, ale určitě, stoprocentně je to moje poslední sólová cesta, už nejsem jednak nejmladší. Klepu na záda padesátce. A navíc až přijedu, tak mě tady bude čekat desetiměsíční dcerka. Budu se muset věnovat rodině. Nevylučuji však, že se vydám někam třeba s Andreou a možná i s rodinou vůbec. Dneska vyrazit kamkoliv s vozíkem není problém. Andrea je zdatná cyklistka.
Ale ani na Panamericanu jsem se nechtěl vydat sám. Bylo by fain, kdyby se mnou absolvoval někdo aspoň část trasy. Ve dvou případech to vypadalo, že by to mohlo klapnout. No a vidíte, vyrážím opět sám.

¦ Zážitky z vašich minulých cest jste shrnul v knihách, můžeme se těšit, že si přečteme něco i o Panamericaně?
Ano, budu se o to snažit. Všechny podrobnosti jsou už domluvené. Tak snad čtenáře nezklamu.
Ráda bych vám popřála mnoho kilometrů bez defektu, co nejvíce větru v zádech, co nejméně zdravotních obtíží a abyste potkal samé příjemné lidi. Šťastnou cestu na další etapě šťastnou planetou.