15. 11. 2006 - CYKOLO turistika 12/2006
První aljašské kilometry

text: Vítězslav Dostál

Panamericana – má láska, pokud by se mě laskavý čtenář ptal, odkud vznikla myšlenka na uskutečnění této miniexpedice, musím předeslat, že vlastně ani nevím. Prostě na některé otázky se odpovědi hledají stěží a na jiné vlastně neexistují. Spíš jen tuším, odkud se ta myšlenka na projetí patrně nejdelší souvislé silnice na zemi, respektive nejdelší souvislé téhož slovutného názvu, vzala.

text a foto: Vítězslav Dostál

Bylo to před léty při pravděpodobně nejbohulibější farmářské činnosti, tj. při krmení krav a vyklízení hnoje. Tam se rodí nejrůznější krásné věci. Například jsem tak přišel i na uskutečnění nebo uspořádání cyklistického memoriálu kamaráda Honzy Veselého. Je to činnost sice jednotvárná a po tisíce let stále stejná, ale uznejte, přece i farmář má právo na to, aby mohl snít o velkých věcech…

Natěšený na své první „panamerické kilometry“ sedám do letadla, ale Aljaška jako by mě ne a ne přijmout. Po přestupu ve Frankfurtu, kam za mnou nedorazilo mé kolo, jsem vypátral, že další letadlo na Aljašku odlétá až za čtyři dny, a tak jsem se nerozpakoval a nasednul jsem do zpátečního letadla a ocitnul jsem se ještě ten den večer v Praze. Byla to pro mě varianta nejméně nákladná. Vše jsem poté zorganizoval tak, aby se události již neopakovaly. Napodruhé v sobotu 29. července se mi odlet z Frankfurtu i se všemi nutnými zavazadly a hlavně s kolem nakonec podařil. A téhož dne po dvanácti hodinách letadlo dosedlo na mezinárodní letiště v Anchorage.
Hned po příletu vzbuzovala moje bedna s bicyklem pro smělé plány u amerických imigračních úředníků patřičnou pozornost. Ale jak už to tak u Američanů bývá, mají pro velké věci pochopení, a tak mi popřáli jen šťastnou cestu.

Největší aljašské město Anchorage, nikoliv však město hlavní, na mě neudělalo špatný dojem. Co mě však překvapilo velmi nemile, byl bláznivý dopravní ruch po místních kvalitních silnicích. Dosvědčil mi to i jeden místní občan, který se mnou šlapal chvilku na kole a lákal mě, abych z odstavného pruhu silnice sjel k němu na úzkou asfaltovou stezku. Říkal, že „trafik“ je jako v pekle.
Prohlídkou Anchorage jsem se nijak nezdržoval, a tak ráno po probuzení nasedám a snažím se zdolávat své první kilometry. Jedu po aljašské nebo panamerické silnici číslo jedna s názvem „Alaska Number One“ k severu, směr Fairbanks. Je příjemné aljašské letní počasí, asi 16 °C, polojasno a postupně se dostávám na křižovatku do města Palmer, kde se cesty dělí. Jednička Panamericana se stáčí k východu, k hranici s Yukonem a do Fairbanksu podél Národního parku Denali. Chci však jet po Alaska číslo tři. Už se na Aljašku asi ve svém životě pravděpodobně nikdy nepodívám, a proto volím možnost navštívit Fairbanks, kam vede cesta krásnou krajinou.

V letadle plném ponejvíce německých turistů se mnou letěla spousta lovců, nimrodů, rybářů, jelikož Aljaška nabízí pro všechny tyto činnosti v následujících měsících doslova žně.
Kolik však cestovalo mezi námi farmářů, to se už nikdy pochopitelně nedovím, ale i já se dívám kolem sebe a snažím se zjistit co možná nejvíce informací. U již zmiňovaného městečka Palmer vidím malou farmu. Dovídám se, že je to farma mléčná, že je tu v okolí ještě pár farem dalších, ale jinak se zde zemědělství příliš nikdo moc nevěnuje a ani se mu tu příliš dvakrát nedaří. Jelikož Aljaška je známá tím, že počátkem června začínají pukat ledy a roztávat sněhy, od června do konce září proběhnou tři zdejší roční období, jaro, léto a podzim, od konce září do konce května zde panství přebírá nekonečná dlouhá tvrdá studená aljašská zima.

Z Anchorage mě skutečně vyvedla aljašská silnice v podobě dálnice, ale postupně se zužovala ze tří pruhů až na jeden v každém směru. Takže by se dalo říct, že se silnice podobá vlastně naší cestě první třídy a v takovéto podobě splnila mé představy o tom, jak by aljašská Panamericana měla z velké části vypadat. Musím ale podotknout, že má asi jeden metr široký odstavný pruh, ve kterém se mi docela pohodlně šlape. Je tu sice dost nepořádek, v odstavném pruhu se povalují rozbité pneumatiky, plno kamení a štěrku, ale je to pořád lepší, než kdyby tu ten pruh nebyl. Aljašská silnice mě postupně vytáhla do tundry, do které když zasvítí slunko, tak už moc krásnějších věcí na světě není. Silnice prochází nekonečnou pustinou a já, ač jsem na cestě několik dnů a našlapal jsem po ní pár stovek kilometrů, musím říct, že se začínám hluboce sklánět před jejími tvůrci, kteří ji vymysleli, vyprojektovali a vybudovali.
Je to opravdová životodárná tepna a na míle se tu měří všechno. Poznáte, na kterém mílovníku se tu nachází tábořiště, na kterém benzinová pumpa a obchod, kde se nachází rodinná lékařská klinika nebo památník americkým vojenským veteránům.

Už bylo k večeru a poprvé a pravděpodobně také naposled poodhalila lehce svoji tvář nejvyšší americká hora Mount McKinley. Nutno dodat, že ta tvář byla velice krásná v zapadajícím západním slunci, takže jsem se spolu s ostatními chopil aparátu, abych si tu krásu vyfotil. Mezitím se objevila odkudsi pětice mladých kluků, hned jsem poznal, odkud jsou. Byla to samá ku… a samá pr…, tak jsem ani nestál o to dát se s nimi do hovoru. Když jsem ráno po snídani vyrazil směrem na Fairbanks, po třiceti mílích jsem u silnice našel dvě prázdné vypité láhve od plzeňského piva. Souvislost s těmi mládenci z včerejšího dne byla zřejmá. Nevím, zda to byli nadějní mladí čeští horolezci anebo mladí nadějní čeští manažeři. Dle slovního vyjádření bych je však neřadil ani mezi jedny, ani mezi druhé.

Doposud jsem nepotkal ani jednoho cyklistu, až dnes při deštivé a velmi chladné etapě hned tři. Jeden byl Američan a jel odkudsi z Louisiany proti mně. Vypadal lehce jako vandrovník. Za deště šlapal v sandálech, na zádech měl camelback a neustále pocucával vodu, což je veliká přednost oproti mým dvěma bidonům. Následovali jej dva manželé z Německa, kteří začali v dubnu šlapat kdesi v Mexiku a zanedlouho budou v Anchorage svoji pouť končit, no a jim v patách se blížil jistý Stuart a ten mě upozornil, že přede mnou si to šlape jistý Michael z Bostonu a že bychom se snad měli někde při nejbližší zastávce potkat. Krajina je to překrásná, pro nás Středoevropany naprosto nezvyklá, jsou to ohromná rozlehlá údolí, nad nimiž se zvedají hory, které jsou prý mnohdy bezejmenné, působí dojmem stolových hor, zaoblené zelené vršky, s výjimkou masivů Mount McKinley.

Michaela z Bostonu jsem dojel v Cantwellu, závěr dne se udělalo ještě docela hezky, a tak se nám oběma zlepšila nálada, protože jsme většinu dne prošlapali v nepříliš hustém, ale trvalém dešti. U pumpy jsme se trochu umyli, odpočinuli si, dali si horký čaj, načež se na mě Michael vytasil s otázkou, kde budu spát. Jak je mým zvykem rozmáchl jsem se rukou kolem s odpovědí – tu někde si postavím stan. On mi nabídnul, zda bych nešel na pozemek jeho známých, kde si taky on bude stavět stan, bylo to asi dvě až tři míle daleko, a tak poznal trošku zastrčené končiny této bohem zapomenuté vísky, kde kromě několika domků a benzinové pumpy není zhola nic. Vlastně něco přece jen, a sice poštovní úřad. Lidské hnízdo, které má poštovní úřad, to už je něco. Chtěl jsem si tam totiž koupit telefonní kartu, abych mohl čas od času zavolat domů nebo Vaškovi Žmolíkovi do rádia. Tam jsem se z úst velmi přívětivé a laskavé paní poštmistrové dověděl, že si nemám kupovat tu, ale tamtu, že vlastně když jsem dlouho na cestách, nemusel bych úplně šetřit, že si mám koupit dražší a že tady mě jeden hovor vyjde levněji, a tak neváhám a kupuji si kartu za třicet dolarů, která mi snad vydrží nejen přes Kanadu, ale možná i v části území Spojených států, ve státě Washington, Oregon, případně Kalifornie. Na poště jsem si mohl prohlédnout obrázek, jak poštovní úřad vypadal v roce 1950, a musím říct, že to byl skutečně trapérský dobrodružný pohled, protože vypadal jako v krajině zasazená kadibudka. Ovšem je to poštovní úřad, má svého státem jmenovaného poštmistra, který má razítko, na zdi tam taktéž visel obrázek s nejmenším poštovním úřadem na světě, pardon, ve Spojených státech. Ten se nachází údajně na Floridě, ale tenhleten, ve kterém jsem pobýval, si myslím, s ním může docela směle soupeřit.

Aljaška se stala 49. státem Spojených států amerických teprve v roce 1959, tedy v době, kdy já jsem se narodil. Aljašku, jak známo, koupili Američané od ruského cara v roce 1876 za podržte se neuvěřitelných 7,2 milionů amerických dolarů. Kolik to bylo tenkrát, si neumím představit, určitě to byla docela láce, nekupte to taky za ty peníze. Ale časem se to samozřejmě ukázalo jako fatální osudová chyba…

Prošlapal jsem se na nejsevernější bod svého cyklistického putování města Fairbanks. Je to asi třicetitisícové centrum celé oblasti, samozřejmě Fairbanks je známé místo po celém světě. Za mnou už je cítit severní polární kruh, asi za 200 km, mohl bych si na něj příslovečně v uvozovkách samozřejmě sáhnout. Je osm hodin večer, cesta z Anchorage do Fairbanksu je dlouhá asi 650 km. Osm večer, říkám trošku s nadsázkou, protože je vidět jako v poledne, dokonce tady můj stroj vrhá stín. Čím více na sever, tak tím je noc kratší. O půl dvanácté se stmívá na chvilku, trošku se setmí a ráno už se zase rozednívá. Když jsem se loučil s letošním E-bicyklem, ten měl závěr v Hlubočci a posléze v Pusté Polomi, říkal mi doktor Grygar, jestli budeš mít štěstí, můžeš vidět polární záři. Přiznám se, že jsem ji ještě neviděl, chodím si v deset lehnout, protože jsem poměrně unavený, a když se ráno probudím, je samozřejmě zase vidět. Používám přes oči pásku, abych skutečně při spaní nebyl rušen. Na polární záři jsem štěstí neměl, ale kdoví, možná že ji ještě spatřím…

Pro mě je Aljaška opravdu velmi zajímavá a – jak už jsem poznal – i velmi krásná část Spojených států amerických. Byla vždy romantickou zemí pro trapery, lovce, rybáře, trampy. Zastávky, na kterých jsem pobýval, respektive spával cestou z Anchorage, nemají s místy plnými McDonaldů a různých jiných občerstvoven mnoho společného. Vše se odehrává kolem benzinových pump a soukromých hospod, kde si na nic nehrají, chodí kolikrát otrhaní i někdy přímo špinaví, ale jsou velice srdeční tak, jak je u Američanů zvykem. Pozdraví, neváhají, usmějí se, zeptají se na pár základních informací a jdou si po svém.

Mám vždycky velmi dobrý pocit, když mě cesta spolehlivě vyvádí z města ven, hlavně z hustého provozu, to se však ale nedá říct o Fairbanksu a okolí, tady je to takové ještě únosné, ale vůbec se netěším a mám až docela obavy z těch okruhů ve velkých městech Vancouver, San Francisco, Los Angeles a podobně. nemám totiž strach nebo obavy z množství kilometrů, ale z husté přehuštěné bláznivé dopravy. Leckde cyklista nemůže, musí objíždět, musí hledat, musí bloudit, tápat. Ale když je na té správné výpadovce a může do toho ostřeji šlápnout, tak to potom odsýpá jedna radost. Prostě jde to, jak se říká od ruky, vlastně v tomto případě od nohy.

Fascinuje mě, jak jsou ty americké silnice vyprojektovány rovně, jako pravítko. Poprvé jsem to zažil v roce 1990 a ve dvaadevadesátém v Austrálii, je to velmi, velmi podobné, a teď zažívám cosi obdobného s tím, že se rozpomínám na léta minulá. Ani nedivím, že Lance Armstrong vyhrál tolikrát Tour de France...

Nejkrásnější odměnou pro cyklisty, a ty dálkové obzvlášť, je, když navečer po dlouhých kilometrech vidí hospodu. Já ji vidím v podobě benzinové pumpy Chevron, kam se půjdu nacpat, mám totiž v nohou 185 km a od samého hladu už ztrácím vidění, doufám, že ho zase nabudu, až si budu prohlížet ceny.

Poslední hodiny na Aljašce před vstupem na kanadské území trávím v místě zvaném Nordway. Má to být vesnice, kde se snad dá sehnat něco k jídlu, kde je poštovní úřad, škola, knihovna, motel, hospoda a dokonce i letiště. Přitom tam má žít jenom asi 350 lidí. V hospodě u letiště si dávám pověstný hamburger a horký čaj a ptám se, kolik stojí ubytování v motelu. Dostává se mi odpovědi, že 85 amerických dolarů. To je tedy pěkně drahý motel na takovou s prominutím díru, jako je Nordway. Sezona je sezona, osm měsíců v roce sem nepáchne lidská noha, tak se na návštěvnících snaží vydělat, co se dá za tu možná nejkratší dobu, která tu v roce k mání je. Pozoroval jsem život v místní hospodě na letišti, je to velice fádní až nudný život. Sedí tam lidi, popíjejí buď pivo, nebo takzvaný long drink – nějaké tvrdší pití, stupidně sledují ještě stupidnější televizní filmy, televizní programy, prostě život jako vystřižený z jednoduchého amerického filmu nebo magazínu…

Mám kamaráda, který má přezdívku Stopař. Je to veliký skaut, už možná šest desítek let. Požádal mě, zda bych mu mohl ze svých cest přivézt kámen nebo kamínek. Říkal, stačí jeden z konce tvé pouti, z Ohňové země. Já však sedím na Aljašce nedaleko hranic s Yukonem s Kanadou, sedím v údolí řeky Tanana, kde se rýžovalo zlato. Sahám do vody a snažím se něco vylovit, zda to nebude nějaký nuget, ale není, je to kamínek pro Stopaře. Vím, kde ten kámen skončí, ukládám ho do zavazadel, povezu ho s sebou, vím, že skončí v Beskydech na Ivančeně. Tam už je hodně vagonů kamene. Jsou tam šutry dokonce z Měsíce, které tam hodil nebo uložil americký astronaut.
Z tohoto místa ti chci, Stopaři, sdělit, že po čas své cesty s jistotou již žádný šutřík nepřibalím, leda až na konci, dojedu-li, to určitě jeden pro tebe přiberu, ale nechci, aby se ze mě stal cestář nebo šutrář, který by vozil ve svých zavazadlech balvany.

Rád bych poznamenal, že mi na tachometru naskočila první tisícovka. Je to krásný pohled. Jsem asi 30 km před místem zvaným Tok. Jsem rád, že ta tisícovka naskočila ještě na Aljašce, mohu tak alespoň s klidným svědomím říct, že jsem po Aljašce ušlapal více než 1000 km. Kolik těch tisícovek bude, nevím, a taktéž nevím místo, kde naskočí ta poslední kýžená, nevím kolikátá, nebudu radši předjímat. Chtěl bych, aby všechny byly takové jako ta první, aby byly bez nehody, bez defektu s příjemnými lidmi, za dobrého cyklistického počasí a s tím příslovečným větrem v zádech, tož to by si přál každý cyklista…
Mám na dohled budovu amerického imigračního úřadu, zavírám kapitolu jménem Aljaška, je krásná, vždyť je také ženského rodu… Mám našlapáno 1210 km a vjíždím do kanadského Yukonu. Při té příležitosti by se možná hodilo zahrát si písničku – Veď mě dál, cesto má…