13. 12. 2006 - CYKOLO turistika 1/2007
Kanadský Yucon

text: Vítězslav Dostál

Opustil jsem sice území Spojených států amerických, respektive Aljašky, ovšem nikdo po mně nechtěl žádný pas, natož tu pověstnou bílou kartu, a vjel jsem na hraniční čáru. Musel jsem si čas posunout o hodinu dopředu, takže den mám teď kratší. Nacházím se na území nikoho. Myslel jsem si, že to bylo třeba jen mezi bývalým socialistickým Československem a Rakouskem, ale jak vidím, funguje to spolehlivě i mezi takovými demokratickými zeměmi, jako jsou Spojené státy a Kanada.

Při vjezdu na kanadské území jsem nemohl neprojet budovou celnice. Úředník se po chvíli líně zvedl a zeptal se mě, jestli mám zbraň. Říkám: „K čemu by mi byla?“ On odpovídá: „Taky si myslím“. Dal mi razítko a mohl jsem jet. Doplížil jsem se do nejzápadnějšího místa – vesnice Beaver Creek. U místní pumpy trávím první noc. Obsluhoval ji velice usměvavý člověk jménem Danny. Řekl mi: „Čaj, káva je tu zadarmo pro všechny včetně tebe, za ostatní se platí, ale já tu mám do půlnoci službu, takže ty se klidně osprchuj, nebudu ti vůbec nic účtovat, tady máš internet, stan si postav někde stranou, kde nebudeš nikoho rušit a kde nebudeš rušen ani ty…“

****
První dojem na mě Kanada zanechává náramný, a tak se hned druhý den ráno pouštím do souboje s dalšími kilometry. Postupně se přes White River dostávám do Cluan Village, tam bych rád ten dnešní posun ukončil, ale protože je hezké počasí a trošku mě možná tlačí i vítr, rozhoduju se ještě kousek poposunout. Tu stovku kilometrů denně dělám jaksi z povinnosti, kterou jsem si sám na sebe ušil, a kilometry navíc, ty už jsou jaksi pro potěchu. Ale zatím jich nebylo skoro nikdy méně než čtyřicet, nejvíce už jsem ujel 180. Když nepočítám první den po příletu, kdy jsem ujel jen dvacku, abych někde složil hlavu, protože s posunem času jsem byl docela unavený, zatím jsem méně než 140 nikdy neujel.
Postupně jsem se dostal do vesničky na břeh jezera Cluan. Do Zapadákova ze všech Zapadákovů nejzapadákovatějšího. Kde není v provozu ani pumpa, pouze přes den je tam jedna jediná hospoda. Ptám se, kolik tu žije lidí. Přes sezonu tak 100, 120 a celoročně asi 40. A proboha, čím se tady ti lidé živí? Jsou to většinou vládní zaměstnanci, které vláda tady drží jaksi z nutnosti, z povinnosti, aby toto místo nebylo úplně zapomenuto, vylidněno, neboť je to místo na aljašské silnici a bylo by dobré, aby tu zůstal jakýsi život.
Je tu improvizovaná radnice, veřejná prádelna, v ní je ovšem velký nepořádek, protože teď přes sezonu se tu potuluje spousta Indiánů, kteří si tady ničeho moc neváží.

***
Hned po ránu, po snídani, si vychutnávám té náramné spanilé jízdy směrem na jihovýchod. Jezero Cluan už mám téměř za sebou, když najednou stop, kolona aut, přede mnou sličná dívka třímá v ruce stopku a prý že dál nemůžu. S podobnými kolonami už jsem se setkal a říkám jí, že to pro mě není problém, že mohu samozřejmě šlapat dál, zatímco auta jsou převáděna automobilovým vodičem. Stojí si na svém, po chvíli zjišťuji, že asi měla pravdu a že musím kolo naložit na korbu malé dodávky. Je to totiž jeden z mála úseků, kde aljašská silnice není ještě hotová. Zbytek cesty je poměrně tvrdý, ale zato s nádhernými výhledy, dostávám se do kopců, téměř až k samotným vrcholkům. Vcelku ve velmi slušném čase přijíždím do Whitehorse, největšího střediska Yuconu. Yucon je asi dvakrát větší než celá Velká Británie. Středisko se od časů Zlaté horečky zřejmě moc nezměnilo. Co se mi na něm líbí nejvíc, že je tu na rozdíl od jiných míst, kterými jsem projížděl, poměrně dost cyklistů.

****
Dál se mi šlape dost špatně, protože terén je kopcovitý a hlavně neustále proti větru. Už jsem se zmiňoval o značkách, které vyzývají lidi, aby neodhazovali odpadky pod pokutou 500 nebo 1000 dolarů, ale zajímalo by mě, co dělají lidé, kteří sem stroje a auta a všechno přitáhnou a pak se to stane nepoužitelným. Mám pocit, že to už nikdo nikdy z Aljašky nebo z Yuconu neodveze a počítám, že taky nikdo nikdy za to vůbec nic nezaplatí, jak si posteskla jedna paní v informačním centru. Vzpomněla si na nehodu, kdy havaroval tanker Exxon Valdez a do moře vytekla obrovská spousta nafty. Ta společnost byla odsouzena k pokutě čtyř miliard dolarů a nezaplatila z toho ani cent. Tím, jak je to území velké a rozlehlé, tak se zdá, že je to samozřejmě všechno čisté, ukryté v zeleni, přes zimu to pravda zapadá sněhem, pak zase ta vegetace trošku poporoste na jaře, ale když se člověk zadívá trošku intenzivněji, tak zjistí, že tu je na různých místech ukrytá ohromná spousta skutečně nepotřebných starých vraků, žďorbů, různých vehiklů, prostě spousty nepotřebných věcí, které už samozřejmě nikdy k ničemu sloužit nebudou a taky už se nikdo nebude namáhat, aby je schraňoval a odvážel, protože za to nedostane zaplaceno. A tady kdo nedostane za něco zaplaceno, tak nehne brvou.

****
Kanadě přívlastek Země tisíce jezer velmi sluší a je opravdu přiléhavý. Jezera jsou tu překrásná. Na své krátké pouti Kanadou jsem jich viděl již desítky a desítky a to projíždím samozřejmě zanedbatelnou částí této rozlehlé země. U jednoho jezera, které se jmenuje Teslin, leží stejnojmenná vesnice, která má asi 450 obyvatel. K té jsem dorazil po včerejších asi 110 kilometrech s tím, že tu pobudu přes noc. Kolemjdoucí, hlavně děti, jenom civěli, protože já jsem tam našel obdobu našeho chleba, koupil jsem si kostku másla, rajče a udělal jsem si horký čaj. Na ten skutečně všichni koukali, protože tady všude jenom pijí to slavné ice tea nebo pepsi colu, jedí chipsy a zmrzlinu. Součástí obchodu je benzinová pumpa, takže jsem měl možnost celé odpoledne pozorovat, kdo přijíždí, kdo odjíždí. Mohu vám říct, že z těch mobilhomů tažených za šestilitrovými buicky vystupují téměř výlučně obézní lidé, většina z nich je z Ameriky, nutno ke cti Kanady říct, že Kanaďanů až tolik obézních není. Byl jsem poučen místním mladíkem, abych šel do muzea, které nese název George Johnstona. Byl to velmi zajímavý chlapík, který si sem nechal přivézt automobil v době, kdy tu ještě nebyly cesty a aby s ním mohl jezdit a předvést se, tak si nechal zbudovat v délce asi dvou mil speciální dřevěnou dráhu, po které jezdil tam a zpátky, v zimě to také zkoušel na ledu zamrzlého jezera. Ale pionýrské doby jsou ty tam a kolem mě to jenom sviští – jedni nahoru, druzí dolů, jak stěhovaví tažní ptáci putují za svým cílem.

****
Aljašská silnice je čas od času lemována historickými milníky, na Aljašsko-kanadské highway jich je opravdu několik jako připomínka na lidi, kteří ji stavěli. V oficiální historii se uvádí, že po 2. světové válce byl zbytek země již v normálním režimu, ale aljašská silnice se nacházela stále pod kontrolou armády. Doprava byla regulována a v roce 1946 britský Yucon začal provozovat autobusovou dopravu. Společnost financovala také výstavbu čtyř občerstvovacích zastávek podél cesty. Jedním z velikých propagátorů výstavby těchto občerstvovacích stanic a vůbec života zde, na severském Yuconu, byl jistý Bud Simpson, který sem přišel se svojí ženou Doris. Po výstavbě občerstvovací stanice,  kde nyní právě jsem, servírovala Doris Simpsonová první jídlo svému muži a synovi během sněhové vánice. Ještě několik zajímavých čísel: například v roce 1948 stál roastbeef jeden dolar, benzin pouze pět centů za galon. Dneska se měří na litry a jeden tu stojí dolar dvacet čtyři. Galon je pro představu necelé čtyři litry. Pokoj stál od tří do čtyř dolarů, dneska se cena za jednolůžkový pokoj pohybuje kolem 70 dolarů, za dvoulůžkový 80 až 100 dolarů za jednu noc…

****
Čas se nedá zastavit, takže ani já se nebudu zdržovat, usedám na svůj stroj a šlapu dál směr Watson Lake, je to 120 km. Na 1044. kilometru aljašské silnice, po ujetí 55 km z dnešní etapy, vidím na pravé straně to, co se nepodaří každému turistovi – medvědy. Přesněji medvěda černého, medvědici s medvídětem, kteří okusují trávu. Přijel jsem na to místo jako první, takže jsem v klidu fotil, v klidu filmoval, pak začala zastavovat auta a medvědice si to samozřejmě namířila do lesa.

***
Od samého počátku expedice takřka není dne, aby nezapršelo, třeba jen na chvíli, aspoň pár kapek. Prší hlavně na sklonku noci, když už se má vstávat. Většinou proto balím mokrý stan, ale co se dá dělat, kvůli dešti přece nebudu stát. A navíc si říkám: nejsi, hochu, z cukru, tak ačkoliv se z tepla spacáku nechce, nic naplat. Jsem rád, že jsem si zvolil za start této cesty konec července, nevím, jak by to vypadalo později, protože rána jsou poměrně dost chladná. Dneska například bylo šest stupňů a každý týden navíc samozřejmě sráží stupínky dolů. Šlapání odlehlými neobydlenými místy má však přece jen jednu výhodu. Nic člověka nerozptyluje, a tak se kilometry jen hrnou jako třeba dneska. Jsou dvě hodiny a já mám našlapáno 101 kilometrů. Jelo se jedna radost, ve městech, v centrech, v obydlených místech je stále nějaký rozruch, lidi se ptají, stále se stojí, něco se fotí, filmuje a večer je kolikrát výsledek tak tak anebo dokonce žalostný.
Protože jsem se spíš než k jihu prošlapával k východu a aljašská silnice se proplétala spolu s 60. rovnoběžkou, tak jsem rád, že jsem ve Watson Lake. Teď totiž udělám vpravo v bok a vydám se po aljašské krasavici dále, ale už víc nebo téměř výrazně k jihu, takže by se mohlo začít i trošku oteplovat. Mám za sebou asi něco málo přes 2200 km, je to tedy přibližná desetinka, čili číslice naprosto nicotná proti té, kterou mám v plánu urazit a příjezdem do Ushuaia v Patagonii završit. Přibližně jednu polovinu jsem zatím našlapal na aljašce a druhou v kanadském Yuconu. Tyto dvě končiny si mohu tedy odfajfkovat, protože jsem definitivně vjel do státu Britská Kolumbie.

****
Nechci, aby se ze mě stal jen polykač kilometrů, ačkoliv našlapané kilometry jsou mým hlavním cílem, a cestování nebo expedice není jen o poznání, ale také o setkávání nejrůznějšího druhu. Jako nedávno setkání s medvědem, tak zanedlouho následovalo setkání se dvěma zajímavými lidmi, americkými mladými cyklisty, které jsem potkal na silnici. Nejeli obtěžkáni batohy jako já, ale měli za sebou, jak říkali, takové malé trajlery. Setkání to bylo pro mě velmi zajímavé, protože jsem se od nich dověděl, že vlastně pár dnů před tím, než jsme se potkali, úspěšně vystoupili na nejvyšší americkou horu Mount McKinley, pak nasedli na kola a šněrovali si to na jih, na americko-mexickou hranici, neb jsou z Texasu, z Austinu. Z rodiště slavné cyklistické legendy Lance Armstronga. Na křižovatce aljašské silnice se silnicí číslo 37, která se jmenuje Cassia Highway, jsme se rozloučili, udělali si fotky na památku a oni se vydali právě po této silnici. Loučili jsme se s přáním, že se snad v městě Prince George setkáme, protože tam se obě silnice zase spojují.

****
Nikdy nekončící lesy s vysokými horami, které ční k nebesům a mají zasněžené vrcholky, pod nimi se plazí stovky a tisíce kilometrů potoků, zlatonosných potůčků a řek a lesy jsou skutečně asi plné zvěře, vody plné ryb, nikoliv plné zlata, a mezi tím vším se jako úhoř, jako stříbrná stužka proplétá panamerická silnice. Je to opravdu ke koukání, je to taková krása, že já bych tu Panamericanu, procházející celou krajinou, dal Soše Svobody jako čelenku. Čelenku z aljašské silnice. V těchto končinách k té nádheře ještě nutno přičíst za jasných nocí objevující se polární záři, která to vlastně všechno umocňuje, člověk si pak připadá skutečně jako v přírodním ráji.

*****
U jedné pumpy si kupuji horký čaj a jakési dvě sladké placky. Chci vařící vodu, abych si mohl udělat polévku. Místní obsluha mi ji dala, ale s velkým komentářem a naúčtovala mi za ni jeden dolar. Před očima mi okamžitě vyvstala podobná situace u mě na farmě. Tam ať přijede kdokoliv, tak dostane najíst v podstatě zadarmo, já tam peníze ještě nevybíral, ale aby někdo přišel a že chce pouze horkou vodu... Tak to bych se musel stydět a studem propadnout, kdybych vzal za horkou vařící vodu nějaké peníze. Ovšem říká se jiný kraj, jiný mrav. A já věřím, že ta naše středoevropská země neklesne tak hluboko, že začne vybírat peníze i za dvě, tři deci vařící vody na přípravu čaje nebo polévky.

****
Přes místo Toad River se dostávám až na nejvyšší stoupání této oblasti, což je necelých 1300 metrů vysoký Summit Pass, uvedený taky jako nejvyšší místo na aljašské silnici. Cestou jsem spatřil i pár farem, už začínají pomaličku přibývat, jsem pod 60. rovnoběžkou, lehce se otepluje, vidím seno sbalené do balíků přesně tak, jak to dělám doma. Prostě už to není tundra, nejsou to ty severské pustiny, které ožijí na tři, čtyři měsíce v roce a jinak jsou bezmezně zavaleny sněhem.

****
Do Vancouveru, kde by měla moje kanadská anabáze končit, je to ještě dost kolem 1500 kilometrů. Takže si budu té Kanady pořád jaksepatří užívat. Dojel jsem ke stanici. Jak tak sedím a posilňuji se, vidím pro mě úkaz do té doby nebývalý. Na opačné straně aljašské silnice stojí pár domků, před nimi čeká něco málo lidí, ve vzduchu se objevila helikoptéra a cosi nese. Tak si říkám, to se musím podívat, co se tady odehrává, a po chvilce vidím, jak se helikoptéra snáší níž a níž, cosi pokládá na zem, ani nepřistane, pouze odpojí lano, rozvíří prach a zase se zvedne a zmizí v dálce. Tady lze doslova a do písmene snášet obyvatelům, kteří si pochopitelně něco objednají, skutečně modré z nebe. V tomto případě to modré z nebe dostalo podobu automobilu, který vrtulník snesl jeho novému majiteli. Jedná se o zbrusu nový chevrolet, který si pan majitel jel vyzkoušet bezprostředně poté, co helikoptéra odletěla. A já to mohu přímo vidět, pan řidič mě předjel a přede mnou jen zavířil prach. Dostal jsem se totiž do oblasti, kde dopravní značka říká, že příštích, představte si, 28 kilometrů pojedou všichni šoféři v prašném úseku, nemají se předjíždět, jak je to s cyklisty, nevím, takže já se tady drkotám už nevím kolikátý kilometr, někdo dá nohu z plynu dolů, když vidí cyklistu, někdo naopak přišlápne, jak už to tak bývá. Ten úsek se ukázal ještě o deset kilometrů delší, než jak informovala dopravní značka, asi nějaký roztržitý cestář ji zapomněl posunout, a tak značnou část odpoledne trávím průjezdem jakoby v obrovské cementárně.

****
Překulilo se už 3500 km a zjišťuji, že šlapu jako blázen, že mám dost nad plán, teprve v sobotu budu na cestě měsíc, a to jsem měl v plánu mít našlapáno tak 3000, 3200 kilometrů. S takovou to bude skoro o tisíc víc.