4. 4. 2007 - CYKOLO turistika 4/2007
Ztracené iluze o zemi svobody

text: Vítězslav Dostál

V roce 1990 jsem byl ve Spojených státech poprvé a sbíral jsem tu cyklistické ostruhy a skládal cestovatelskou maturitu. Jaké tu na mě budou čekat události a jak mě Amerika přivítá tentokrát? Hned na prvních kilometrech je to patrné, jako by Amerika mírně zhrubla a znervózněla. Inu co byste chtěli po dámě, které už je přes 200 let. Nejlepší léta má nepochybně za sebou. Já jsem jen obyčejný cyklistický mravenec a popisuji situaci, jak ji vidím a jak ji zažívám, ale zdá se mi, že to současní kormidelníci a kapitáni nemají a hlavně ti v budoucnu nebudou mít vůbec jednoduché…

Je pondělí 11. září, mám ujeto 5750 kilometrů a zrovna se nacházím na oregonsko-kalifornské hranici. V městečku Gold Beach si stavím stan u školy. Kolem půlnoci se rozhouká siréna, všichni jsou na nohou. Nějaký hloupý opilec spustil toto zařízení, ale policisté ho samozřejmě měli okamžitě v prádle. Jak je vidět, nedějí se tyto vandalské nepřístojnosti jen u nás. Vůbec shledávám, že Amerika se za těch deset let, kdy jsem tu cestoval na kole naposledy, poněkud změnila. Samozřejmě nemohu nějak moc hodnotit, ale opravdu se tu cosi pohnulo. A myslím, že malinko nesprávným směrem. Předtím jsem tu nezažil pokřikování z aut, což se na mě nyní sneslo už několikrát, ačkoliv, jak už jsem se zmínil, cestuji po cyklistům určené trase. Čas od času někdo zatroubí, a je samozřejmě poznat, jestli je to troubení přátelské, anebo nervózní. Dokonce na mě z auta někdo plivl. Určitě se jednalo o nějakého výrostka, který už roupama nevěděl co by.
Večer dojíždím do Crestant City, jdu si koupit večeři, zaplatím, a než mi vrátí prodavač drobné, ohlédnu se a taška je pryč. Díváme se na sebe, načež on velmi rychle pochopil, jako blesk vystřelil ze samoobsluhy za chlapíkem, který si kromě svého nákupu odnášel i ten můj. Hovořil španělsky, omlouval se a dušoval se, že to byl omyl. Já si však uvědomuji, že si budu muset na vše kolem dát větší pozor, protože čím víc se budu blížit k mexické hranici, tím takových problémů bude přibývat.
Silnice 101 prochází národním parkem Redwood. Hned u vjezdu stojí několik vzrostlých několikasetletých červených kalifornských  borovic. Čím víc do nitra parku, tím stromů přibývá. V informačním středisku se dovídám, že nejstarším stromům je až 2000 let, jsou vysoké některé přes sto metrů a jeden takový kolos by vystačil na stavbu dvou i tří rodinných domků. Celá oblast se jmenuje Land of Giants, Země obrů.

Podobných parků je zde více a v jednom z jejich informačních středisek mě oslovuje jistý Bill. Cestuje také na kole, a i přesto, že nemám vlaječku České republiky, identifikuje mě podle názvu na vlajce Alpi sportu, skvělé příborské společnosti, která mě vybavila vším potřebným k mému způsobu trampování. Byl dokonce na kole i v Ostravě a před třemi týdny se vrátil z Čech, kde má přátele. O České republice mluvil velmi pochvalně.
Při průjezdu městečkem Rio Dels vidím první volně rostoucí palmy. Příroda se začíná podobat té středomořské, ale je tu docela chladno. Sice svítí slunko, obloha je modrá, neprší, všude kolem sucho, ale od moře vane poměrně silný a studený vítr. Ale vane od severu k jihu, takže mi trošku pomáhá při šlapání do kopců.

Další krásné setkání zažívám navečer, v městečku Garborville. Přijedu před jednu ze dvou zdejších pump a vidím chlapíka na motorce, v ruce drží housle. Takřka provokativně se postavím přímo proti němu. A on vezme housle a začne hrát americkou hymnu. A prý, odkud přijíždím. Říkám, že z Aljašky, diví se a ptá se na zemi původu. A představte si, v tomhle polovičním Zapadákově mi ten chlapík vyráží dech, když spustí, že Česká republika, to pro něj znamená především firmu Cremona. A vyjmenovává hudební nástroje, které držel v ruce. Tyto své, na americký venkov zcela nevšední znalosti doplňuje o jméno Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka, k tomu přidává Malou noční hudbu.
Za svitu blikačky přijíždím do městečka Point Reyes, asi 40 mil severně od San Francisca. Postává tam skupinka tří mladíků. Obligátní otázky odkud jedu, odkud jsem atd. Když odpovím, říkají, že kousek odsud je restaurace, kterou vede Čech. A po chvilce se ocitám uprostřed veskrze českého prostředí, kde se však mluví pochopitelně anglicky. Jistý pan Vladimír Navrátil ze Zlína, dnes 76letý, zde opravdu má restauraci. Po Únoru '48 odešel z republiky, odjel na lyžích do Německa. Odtud přes Francii odjel do Austrálie a v roce 1958 přesídlil do USA. Od roku 1960 žije zde, v městečku Inverness. Výborné vychlazené plzeňské se nedá odmítnout a na uvítanou mě častuje becherovkou s ledem. Povídání nebere konce a spát jdu ten den až hodně po půlnoci.
Přede mnou je známý Golden Gate Bridge, jímž se dostanu do centra San Francisca. Světových měst, která by si mě získala, není mnoho, ale San Francisco mezi ně beze sporu patří. San Francisco, to mnohamilionové město, k němuž se budu v myšlenkách často a rád vracet, samozřejmě není jen Golden Gate, Alcatraz, Downtown, nejsou to jen davy turistů projíždějících se proslulou cable car, pochopitelně je to mnoho jiných pozoruhodností. Neopomněl jsem zajít do katedrály sv. Františka z Assisi, viděl jsem i zbytek města, kde miliony lidí žijí v hezkých domcích, dokonce tu funguje městská doprava. Tak nějak si představuji světové megapole budoucnosti, jenže představa a tužba je jedna věc a skutečnost věc druhá. Každá země na tom není tak jako USA, a musejí se vypořádat s problémy po svém.

Ze San Francisca jedu do městečka Pacifica. Šlapu do kopce, po pravé straně skála, kolem mě provoz o sto šest a vtom to přišlo. Rána, v první chvíli jsem nevěděl, co se děje, ale po zjištění, že jsem v pořádku, vidím před sebou válet se zpětné zrcátko auta, které se kolem mě prohnalo. Zrcátkem mi zavadilo o loket a já na kole už jen přejíždím střepy. Auto zastavuje a vystupuje z něj nějaký mladík. Je to Francouz, jistý David, docela vyjukaný, má 25 let. Když oba konstatujeme, že to bylo jen z jeho neopatrnosti a že jinak je vše v pořádku, tak mě odškodňuje. Nejdřív řekne 50 dolarů, ale že má u sebe jen 30 a těch 20 vyzvedne a dodá, což se samozřejmě nestalo, já mu na oplátku dávám pohlednici Pan Americany, mé lásky.
Jsem v městě Santa Cruz, podávám balíček, kde jsou kazety a cédéčka s fotkama. Platím a vidím, že na váze leží další balíček s nápisem Czech Republic. Podívám se na dotyčnou a anglicky se ptám, jestli mluví česky. Říká, že ne, jen pár slov, ale měla za manžela Čecha, posílá balíček kamsi do Kladna. Tak poznávám paní Clair, která mi dává telefon na svého bývalého muže kamsi na sever Los Angeles.

Ale dnešní den není zdaleka u konce. Již za tmy přijíždím do města Watsonville, že si v obchodě koupím něco k jídlu. Po chvíli se vrátím a ouha, přední brašny z mého bicyklu jsou ty tam. Mávám na kolem projíždějícího policistu, vysvětluji, co se mi stalo. Říká, že se mi bude snažit pomoct. Po chvíli oslovuji skupinku mladíků, dokonce jim nabízím peníze, že pokud by mi nějakou informaci dali, případně brašny donesli, že jim je zaplatím, ale mnoho nadějí si nedávám. V brašnách nebyly věci na první pohled existenční, ale byly tam věci potřebné. Ze všeho nejvíc mě mrzí ztráta deníku, kde byly zajímavé informace, adresy... Taky jsem přišel o nabíječky do kamery a fotoaparátu. Zbytek bylo nějaké oblečení, ešus, vařič, byla tam taky Bible, aspoň pár vzpomínek nebo připomínek domova. Stan, věci na spaní, pas, peníze, kolo, to vše mi zůstalo. Blíží se půlnoc, jsem unavený, bez nálady, ale pevně rozhodnut pokračovat dál.

Ráno se mi šlape strašně těžce, nohy mám jak z olova, ke všemu se to teď podobá spíš cyklistickému bloudění než cyklistickému cestování. Zkrátka jižní Kalifornie není cyklistickým dálkoplazům vůbec nakloněna. Jednička, která je všude deklarována jako cyklistická pobřežní cesta, se stala dávno dálnicí, a my cyklisté musíme velmi složitě a pracně hledat, doptávat se, míjet, vracet se, abychom našli tu vytouženou cestičku směrem k jihu.
Jak tak šlapu, medituju, plánuju a dívám se kolem, ani nepozoruju, že jsem sjel do nižších partií pobřeží.

Před Cayucos potkávám zajímavou postavu, člověka na kole vypadajícího na první pohled spíš jako stěhovák než jako cykloturista, ale nakonec se ukazuje, že on to skutečně stěhovák je. Říká mi, že se stěhuje z Hollywoodu někam víc na sever, kde není tak draho. Říká, že je spisovatel anebo scenárista. Tak mu říkám, že musí být známý, načež on odpovídá, že snad někdy v budoucnu určitě něco dobrého napíše, někdo to vezme a vydělá velké peníze. Je to už člověk spíš středního věku, ale líbí se mi optimismus a entuziasmus, s jakým do života jde. Chlebíček je v Americe určitě tvrdý a v těchto uměleckých oblastech okolo Hollywoodu třikrát tolik.

Za městečkem Guadaloupe zažívám další krásné setkání s cyklistou. Jmenuje se Tom, je to Rakušan z Insbrucku, policista, a jede na kole New York - San Francisco - New York. Dlouho stojíme u cesty, povídáme, vyměňujeme si zážitky. Musel jsem se vybrečet z té ztráty zavazadel a on, ač je to jeho první cesta na kole, asi ví a s tou chátrou zlodějskou si asi taky užívá své. „Hlavně že jsi živý, zdravý,“ říká, „to nejdůležitější zůstalo pro to, abys mohl cestovat dál.“ Cítíme se být téměř krajany, sousedy, veliké dálky lidi ze sousedních zemí skutečně spojují.

V Santa Barbaře jsem si koupil mapy, kazety a nový deník. A taky novou pumpičku za neuvěřitelných 15 dolarů. Zlodějům jejich lup nic nepřinesl, protože z toho, co ukradli, skoro nic nešlo prodat, ale výlohy okradeného byly převeliké. Pomyšlení na onen osudný večer stále bolí a jedinou náplastí bude čas a ujeté kilometry. Mnoho, mnoho jich ještě chybí.

V městečku Malibu, což už je vlastně předměstí Los Angeles, si vyhledávám místo pro postavení stanu na pláži, přímo pod plavčíkovým stanovištěm. Ještě ten večer se mi stala pěkná příhoda. Dojížděl jsem před obchod, když tu se za mnou ozvalo: „Kam cestujete?“ A tak jsem poznal tři mládence od Trenčína, kteří se vraceli ze své letní brigády strávené na Aljašce. Byli to studenti Vysoké škole dopravní v Žilině. Chalani to boli na prvý pohlad ako sa patrí, dobrosrdeční, slušní, dostatočně sebavedomí, prostě páčili sa mi. Směřovali do San Diega, potom do Colorada, do Denveru, kde hodlali prodat auto, letecky se přepravit do New Yorku, no a odtialto domov. Do školy, na Slovensko, do Evropy, prostě domov.

Druhý den vjíždím do Santa Moniky, napadá mě, že bych se zde mohl zastavit na našem generálním konzulátu. Odbaven a vyřízen jsem po česku, chladně, stroze. Vlajku nemáme, kupujeme si i pro naše účely, a malé vlaječky to vůbec. Chci nějaké adresy na možné obchody, kde bych se mohl zeptat na ztracené věci, se slovy v zádech víc vám pomoci nemůžu, mám jinou neodbytnou práci, odcházím a mířím do obchodu nedaleko našeho úřadu. Člověk je velmi srdečný, má 76 let, a prý, odkud jsem, když řeknu, že z bývalého Československa, tak mi říká – moji rodiče pocházejí z Michalovců. Nemluví teda slovensky ani slovo, narodil se svým rodičům v Belgii, ale o Československu toho ví dost. Přirostlo mu k srdci a mně se snaží pomoct, jak jen to jde. Jmenuje se Oto, žhaví telefonní dráty a posílá mě k Fredymu přes několik ulic. U Fredyho kupuju nabíječku, ale pouze do kamery, do fotoaparátu nemá, a Fredy mě zase posílá přes půlku města za Tomem, nabíječku nemají, a Tom mě posílá zase kamsi, už mám pocit, že k samému Satanovi. A protože je odpoledne, tak se s městem loučím a snažím se šlapat na jih.
V oblasti asi šedesát kilometrů před San Diegem jsou cyklisté odkláněni do zajímavého prostředí, vojenské oblasti. Nejzajímavější a nejpřínosnější pro mě, co jsem zde navštívil, je obchod arma. Přijíždějícím civilistům vstup povolen, takže co jinde stojí tři dolary, tady seženete za dolar dvacet, dolar padesát. Nebo i levněji, takže jsem koupil pastu za dolar, normálně stojí tři padesát. Sušené ovoce, jinde za takřka čtyři dolary, tady stojí dolar šedesát. Škoda jen, že nelze vláčet takovou armu s sebou, vyšla by ta cesta poněkud levněji…

Ráno roztáčím pedály ke své poslední etapě ve Spojených státech amerických, v Kalifornii. Před sebou už mám jen San Diego a mexickou hranici. Tak přemýšlím, co mi tento úsek téměř třetina celé cesty, co mi vzal a co mi naopak dal. Dal mi mnohé zkušenosti, dal mi takřka neochvějnou jistotu, že cykloturistika do Spojených států takřka nepatří. Raději zůstanu s kolem doma, po Evropě. A co mi vzala ta cesta? Poslední iluze o zemi pořádku a spořádanosti. Je to země, která má ohromnou energetickou náročnost, úplně zbytečnou. Lidé jezdí ve velikých silných autech, která mají ohromnou spotřebu, přitom nic nevezou, je to móda , je to trend. Ale vůbec si neuvědomují, že někde jinde se žije úplně jinak a jde to se ctí a se vztyčenou hlavou také slušně a kvalitně. Být okraden je nedobré  a svým způsobem i hloupé, ale není to tragédie, pro mě to je spíš psychická záležitost, protože věci existenční mám a jedu dál. Daleko důležitější je samozřejmě zdraví a vzpomínka na domov, na naší malou Anemarii, na Andreu, na všechny blízké, ta mi vztyčí hlavu a roztočí pedály každé ráno znovu vstříc dalším kilometrům a dalším dnům na této mé ojedinělé originální cyklistické expedici – Pan Amerikaně mé lásce.