2. 5. 2007 - CYKOLO turistika 5/2007
Kopce, olivy, přehrady a déšť
Cestování po mexicku

text: Vítězslav Dostál

Kalifornie americká za mnou, Kalifornie mexická, zvaná Baja přede mnou. Do Mexika se dostanete takřka nepozorovaně, nikdo si vás nevšimne, ale zpátky se stojí ohromné fronty. Musíte se prokazovat vším možným, pasem počínaje, kufrem konče. Tady by se mohli lidé klidně vsázet o to, že proklouznu do Mexika ze Spojených států nepozorováni očima celníků…

Do pruhů jízdních, pěších, autobusových i jiných je natěsnáno tolik lidí, že je to až k neuvěření. Ujíždím z města Tijuana, je to opravdu boj o život. Cesty v nepoměrně horším stavu, provoz třikrát tak hustší. Šlapu do kopce, kolem hlavy mi prolétla láhev shozená z jedoucího auta, měl jsem štěstí, roztříštila se o skálu po mé pravé ruce. Modlím se, aby se to neopakovalo, protože kilometrů mám před sebou ještě hodně.

Tijuanu mám zdárně za sebou a před sebou osmnáct kilometrů vzdálené Rosalito. Už se opět měří na kilometry, je nám to Evropanům takové trošku bližší. Vyměnil jsem si peníze v kurzu 1:10. Z původně plánovaných 18 km do El Rosalita není nic, cesta mě z hraničního přechodu přivedla až na dálnici, kde se vybírá mýtné a tam samozřejmě nemůžu dál, protože nejsou schopni mi pořádně cestu ukázat a navíc se začíná stmívat, tak si poprvé na této expedici musím koupit postel za dvacet amerických dolarů. K večeři si dávám buritos, pro Mexičany pravděpodobně zcela normálně okořeněné, pro mě však natolik, že se mi pak kouří od zadku… ráno anabáze hledání pokračuje, ale postupně však cestu nalézám, musím však oklikou asi 130 km. Opět trochu okrajem Tijuany přes nepříliš vábná sídliště, tedy chudinské čtvrti plné zápachu, nepořádku, odpadků kolem domků i kolem cest, odkryté kanály…

Na samém předměstí San Diega, milionového města mě předjíždí skupinky mladých cyklistů, mají lehounká kola bez bagáže, tak se jim to sviští. Předjedeme mě však i madam středního věku, tak se trošku načepýřím, pověsím se za ní, a jak se ve sportovním žargonu říká, nedaruju jí to. Jede do kopce o sto šest, já přidám, když ten kopeček vyjedeme oba dva udýchaní, utrmácení, tak ji na vrcholku pochválím, jak jí to bezvadně šlape. Ona se na oplátku ptá, odkud jsem, kam jedu a kde budu spát atd. Ukážu dozadu na bagáže a poté rozhodím ruce po okolí. Ona odpoví, zda by mně nevadilo, kdyby mě pozvala k nim domů. No tak nevadilo, pokud to není vtip. Že prý ne, šlapu za ní ještě asi 15 km, než se ocitáme u moře v zátoce na Mission Bay, kde poznávám paní Taly a celou její rodinu, včetně babičky Marry. Ta má k České republice velmi vřelý vztah, v roce 1990 se v Sun Diegu konal světový pohár veslařů, Česká republika tu vyslala hvězdné nebe v čele s Vaškem Chalupou a Zdeňkem Peckou. Paní Marry, se přihlásila mezi řadu dobrovolníků, kteří se nabídli, že sportovce doma ubytují. Vašek Chalupa se Zdeňkem Peckou spali tehdy u ní. Ukazuje mi album s fotkami, honosí se známostí s těmito superhvězdami českého sportu, dokonce v České republice dvakrát byla. Je ráda, že mě osud přivál pod jejich střechu, protože jí připomenu ony časy.

Včera i dnes mi někteří Mexičané ukazovali na kolo a na oči a říkali, dávej si pozor, je tu mnoho nenechavců. Přes mlhu, smog a přiotráven výfukovými plyny se dostávám konečně na venkov mezi normální lidi a normální ceny. Protože v blízkosti hranic je to všude na světě podobné, na té chudší straně se chtějí rovnat té bohatší, nasadí stejné ceny, ale to samozřejmě nefunguje. Je dobré popojet kousek do vnitrozemí, hned jste v normálu a hned se vám šlape a dýchá lépe. Pokud bych si koupil ve Spojených státech nebo v Kanadě ubytování někde v motelu, bylo by to snad kvůli pohodlí, ale pokud to udělám v této části světa, nebude to kvůli ničemu jinému než kvůli bezpečí. Čtyři stěny se zavřenými dveřmi jsou přece jen bezpečnější a člověk si lépe odpočine než pod stanem, kde spíš jenom bdí a je neustále ve střehu.

I kdybych netušil, že jedu k jihu, neustále vzhůru deroucí se teploty by mě nenechaly na pochybách, že se tak děje. Dálnice, na kterou jsem nebyl vpuštěn a kterou jsem musel objíždět dávno skončila, vystřídala ji okresní silnice poměrně slušné kvality, ovšem bez onoho, pro cyklisty tak důležitého odstavného pruhu, kde se každý z nás cítí alespoň trochu relativně bezpečný. Sem tam díra, sem tam shrnutý asfalt, odkrytý kanál, tedy cesty po mexicku. Ve městech je zamřížováno vše, co se jen za mřížemi může nacházet. Dílnami a obchody počínaje a byty, balkóny, lodžiemi až do třetího patra rodinných domků a paneláků konče.

Mexiko řeší poněkud jiné problémy na rozdíl od Spojených států. Život už se mi nezdá tak syntetický. Vše mi připadá živočišnější. Tuhle vidíte dva chlapy, jak se o cosi hádají, támhle zase v obchodě se ještě dlouho svítí, panu opraváři se nechce domů, drží v ruce kytaru, hraje si sám pro sebe, kousek dál slyšíte křik dětí. Před domem na zápraží klábosí tři ženské, kolem projede auto, zvedne a rozvíří prach, nikomu to však nevadí, protože prach si za chvilku zase sedne. Atmosféra je prostě srdečnější než v Americe.

Pouštím se do dalších kilometrů, ale dvakrát jsem doslova vytlačen ze silnice bláznivými šoféry, kteří v těchto končinách vyznávají pouze právo silnějšího a silnice si trošku pletou se závodní dráhou. Vzdáleností mezi jednotlivými místy se začínají zvětšovat, všude dokola jsou jen hory, obnažené kopce, poušť, písek, vítr, slunko vysoko nad hlavou. Připomíná mi to tu trochu Tibet.

Při prvním rozbřesku vstávám a najednou krve by se ve mně nedořezal doslova a do písmene, kolo stojí na prázdných gumách, pouze na ráfcích. Může se stát, ale obě? Hned se snažím pídit po příčině a zjišťuji, že příčinou jsou malilinkaté trny, jsou to takové kuličky obalené trny jako ježek v kleci, máte stoprocentní jistotu, že píchnete. Sundám bágly, zalepím a pojedu dál Jenže trnů vytahuji z předního a zadního kola desítky. Ale po hodině práce to lepení vzdávám, nemá to naprostý smysl, spravíte čtyři, tři další se objeví. A příčina, jak jsem večer dojel a hledal místo ke spaní, a tak jsem si jich nevšiml a kolo najednou nesplasklo, protože dírečky byly malinkaté. Po hodině práce vzdávám lepení a nasazuji jednu opravenou a jednu novou duši na zadní kolo. Po deseti kilometrech však mám přední kolo opět na ráfku. To už jsem ale trochu naštvaný. Nová duše se pravděpodobně nějak vzpříčila, ještě jednou vyměním duši a šlapu si to vesele nevesele k jihu dál.

Přejezd přes poušť je více než fyzická psychická záležitost. Uprostřed jedné z těch pouštních etap, kdy mám k cíli tak daleko jako ke startu, kdy mi společnost dělají kaktusy a pětatřicetistupňová teplota mě dojíždí auto. Má kalifornskou poznávací značku, z místa spolujezdce se stáhne okénko, vykloní se z něj dáma a ťuká si na čelo, jako že jsem blázen, španělsky „loco“. Ptá se mě, proč to dělám. Vůbec se té paní nesnažím sdělit cíl svého putování, beztak by tomu nevěřila. Ona se mi snaží vysvětlit, že toto přece normální lidi nedělají. Odpovídám: „Máte pravdu, normální lidi jezdí v autech, nejlépe v klimatizované kabině, normální lidi sedí doma u televize, popíjejí pivko nebo víno, ale pouze blázni hýbou světem. Paní zatáhne okénko, šofér přidá plyn a auto zmizí v dálce, já přeřadím na těžší převod a v duchu si říkám, kdyby z okna vytáhla aspoň plechovku chladivé coly, byla by její slova pro mě alespoň v něčem přínosem. A takhle? Takhle je odnesl pouštní vítr. Paní hovor skončila stejným slůvkem, jako jej začala – blázen.

Už při vjezdu na mexické území jsem zjistil prasklinu na zadním ráfku. Zamrazilo mě i přesto, že se s tímto problémem setkávám doslova na každé cestě. Nikomu se zatím ještě nepodařilo vyrobit tak odolný ráfek, který by vydržel zátěž těch mnoha tisícovek kilometrů s tak velkou zátěží. Ihned po zjištění mě moje první šlápnutí vedlo do internetové kavárny a od té doby jedu skoro systémem od jednoho internetu ke druhému a intenzivně si píšu s chlapci z 4evru, kteří mi postavili toto kolo. Potřebuji zaslat i další věci, které mi byly zcizeny, například řetěz, dráty…Shodli jsme se, že nejlepším místem, kam by měl být balíček zaslán, je kostarické hlavní město San José, Jenže do Kostariky je to ještě lán cesty a já jsem dneska objevil druhou prasklinku u niplu.
Z Tichuany do La Pas je to 1624 km, ale já posledních 120 bohužel nemohu absolvovat pro četné další trhliny na zadním kole. Osma se zvětšila natolik že kolo chodí v zadní vidlici z jedné strany na druhou, div že nedře, takže dalších 120 km do nejbližšího města putuji na korbě náklaďáčku. Sehnal jsem tam opravnu jízdních kol u bývalý cyklisty Omara Vaskéze. Ten se jen usmívá a se slovy, že nejsem první a že na takové problémy je zvyklý mi slibuje, že mi kolo dá do pořádku. Už ho v minulosti s podobným problémem navštívil Němec, Kanaďan, Švýcar. No a teď prý konečně Čech. Kolo mi tedy vrátil jakoby vypletené novými dráty, ale to jsem ještě netušil, jak to ve skutečnosti opravdu je…

V přímořském středisku Manzanilo mám opět důvod k radosti, která byla sice vykoupena defektem předního kola, ale jet až z Aljašky na jednom plášti, to samozřejmě není žádná ostuda, právě naopak. Před hotelem Star mám na číselníku svého tachometru čtyři devítky 9999 km. Musel jsem si udělat fotku. Čtyři devítky jsou pro mě magické a tak vzhůru k dalším kilometrům.

V pondělí ráno vyrážím na obhlídku, protože si musím sehnat také lodní lístek do Mazatlánu, v cestovní kanceláři se dovídám, že loď pluje manana, už jsem se lekl, že to bude za týden nebo za 14 dní, protože toto slůvko v podstatě vyjadřuje cokoliv v čase budoucím, ale v mém případě to skutečně znamená zítra. V La Pas jsem vykonal vše důležité, zajistil vše potřebné od opravy bicyklu přes zaplacení poplatku. Z La Pas šlapu 12 km do přístavu Pičininga, kde se nalodím na koráb mořský s cílem dosáhnout mexického přístavu  Mazatlán. Odplutím z La Pas za mnou poloostrov Baja Kalifornia definitivně zavřel bránu pouště. Celonoční plavbou jsem se dostal přes obratník Raka do velkého mexického města a přístavu Mazatlán a všude kolem svou náruč rozprostřela pravá nefalšovaná tropická oblast. Po poušti ani památka, kaktusy byly vystřídány mangovníky.
S plavbou mám spojenu jednu kuriózní záležitost. Paní, která mi v cestovní kanceláři vystavovala lístek se vůbec neobtěžovala v  pase zalistovat. Hned na první straně se zastavila, viděla fotku a nacionále, pravděpodobně pro ni podstatné a výsledek – jmenuji se Vítězslav Praha, protože paní nahlédla do víza Spojených států amerických, kde na prvním místě je název místa, kde bylo vízum uděleno, tj. Praha a teprve potom je příjmení a jméno, takže jsem Vítězslav Praha.

Na lodi se těším, jak si to s novým zadním kolem z Mazatlánu pomažu na jih. Jenže hned první den asi po stovce kilometrů, křach, mně známý zvuk, jeden drát je fuč. S jedním drátem se dá ujet i docela slušná porce kilometrů, jenže druhý den se vše opakuje a to už je zdvižený prst a je mi jasné, že budu muset s kolem do opravny. To aby nově vypletené kolo nevydrželo ani 300 km, když předtím vydrželo devět tisíc. Je cosi prohnilého ve státě cyklistickém. V cizí zemi je člověk rád, když narazí na někoho, kdo se nabídne, že prý umí odborně věc odstranit, ale panu Vaskézovi spílám nejspíš za to, že mi do výpletu dal staré dráty. Když nejste u toho a nemůžete dohlédnout na práci, pak jsou výsledkem použité dráty.
večer takřka za tmy přijíždím do místa zvaného Lacumbre, totálně vyčerpaný a unavený a do cesty se mi staví opravdová oáza, jakási stanice pro šoféry nákladních aut, která sestává z velké restaurace, ze sprch, z bazénu, z opravny a tak neváhám a první moje kroky vedou pod sprchu. Pak si dávám  večeři, k večeři pivo a tu si ke mně přisedá člověk hovořící anglicky, představuje se jako Gilermo, majitel té restaurace, a nabízí mi, že následující den pojede se mnou, doprovodí mě do 10 km vzdáleného města Tepik a pomůže mi vyhledat opravnu.
Ráno však přibíhá ke mně celý rozrušený, ať se  jdu podívat. Venku u cesty je vidět pod bílou plachtou cosi schovaného. Vedle stojí policie, v noci prý tady kamion přejel člověka, dávej veliký na sebe velký pozor. Velká spousta šoférů jezdí pod vlivem návykových látek, údajně proto, aby nemuseli tak moc spát. Říká, že někteří z nich jsou docela bezohlední. Musím mu dát zapravdu, protože jsem byl mnohokrát doslova vytlačen, vytěsněn ze silnice do příkopu, jinak bych pravděpodobně skončil velice špatně.
Když vidím bezvládnou postavu ležet pod bílou plachtou, přiznám se vám, že se mi do šlapání ale vůbec nechce. Nedá se však nic dělat a za chvíli se ocitám ve městě Tepik u opraváře. Ten vymění dva prasklé dráty a ještě kupuji pět náhradních s sebou, ale zjišťuji, že nemám centrklíč. Ten mi také ukradli. Nakonec docházím k závěru, že vzhledem ke kilometrům, které mě ještě do Kostariky zbývají a kde na mě bude čekat nově vypletené zadní kolo, by nebylo vůbec marné rozhodnutí nechat udělat celý výplet znovu. Sám si kupuji dráty a dávám je opraváři, kterého bedlivě sleduji.  Ale tentokrát je vidět, že je to chlapík zručný, skutečně mi kolo vyplete, vycentruje  a s odstupem času mohu říct, že to bylo dobré rozhodnutí.

Zhruba každých 250 až 300 km jsou takzvané militar zóny, kde vojáci kontrolují projíždějící auta. Kontrolují hlavně auta jedoucí z jihu na sever, ta která jakoby Mexiko opouští. Může to být pravděpodobně jakási prevence proti dovozu z jihu, především z Kolumbie. Vojáci drží službu také u benzínových pump, takže tato místa jsou pak velice bezpečná.

Po nocích strávených pod stanem se vždy rozhoduji, kdy a kde se vyspím někde v posteli. Tentokrát mám před sebou město Lazaro Kardenas a tam konečně nacházím ubytování dle svého gusta, za 75 pessos, což je 7 a půl amerického dolaru. Spaní pod stanem v těchto tropických podmínkách není tak snadnou záležitostí, jak by se mohlo zdát. Vedro je tu ohromné, ve stanu samozřejmě nemám ventilátor, natož klimatizaci, a ochladí se až tak kolem třetí hodiny ráno, protože spím vždy někde u pumpy nebo u cesty,  kravál náklaďáků je celou noc docela citelný, nad ránem se vše trošku zklidní, takže na chvilku zamhouřím oko a najednou je tu sedmá hodina, začne se rozednívat a vše nanovo. Když to takhle absolvuji párkrát, tak se to samozřejmě podepíše na výkonu.

Před sebou mám Acapulco, pro mnohé město snů, jak hlásá slogan Paraiso del Pacifico. Vůbec jsem nečekal, že toto město může být tak gigantické, ale skutečnost předčila veškerá má očekávání. Jsem z toho čarokrásného Acapulca nadobro a dočista vyléčen a spíš bych někomu doporučoval, kdo by se rád někomu pomstil, aby mu koupil zájezd do Acapulca. Myslím, že to by byl trest pro dotyčného velice citelný. Je to tu totiž jedna velká dopravní zácpa. Mexičané dokonce nerespektují semafory, jezdí na červenou, je to přelidněné, špinavé město, jedním slovem blázinec a já jsem velice rád, kdy stojím na jeho okraji. Vedra jsou tu značná a vlhkost vzduchu neustále stoupá. Situaci řeším tak, jak jsem ji řešil kdys v Austrálii, že oblečený vstoupím pod sprchu, pustím na sebe vodu, namočím čepici, obrátím ji na sebe, usednu na bicykl a za 10 minut je všechno suché a já čekám, kdy se zase objeví možnost naplnit čepici vodou.

Je neděle a já přijíždím do městečka s velice zajímavým a složitým názvem, jmenuje se Kualliny Kullilapa. Já si nechávám ten název u jedné místní ženy několikrát zopakovat, ale stejně si ho nepamatuji, až si ho napíšu velikými  písmeny a doslova se ho naučím, pak mě teprve potom lehce zevšední. V tom městečku se poznávám se skupinkou Kanaďanů, kteří putují na motocyklech a představte si, stejnou trasu jako já. Když jim říkám o svém cyklistickém záměru, hluboce smekají a nemůžou pochopit věčnou osamocenost poutníka trmácejícího se na kole. Není to vůbec špatné po delší době zase vidět bledé tváře…