23. 5. 2007 - CYKOLO turistika 5/2007
Provoněné tropy?

text: Vítězslav Dostál

Měsíc a dva dny mi trval přejezd Mexikem, dotáčím poslední stovky metrů a mám na tachometru 11 950 kilometrů. Když od toho odečtu kilometry zaznamenané na hranici Spojených států a Mexika, vychází mi, že jsem v Mexiku našlapal 4243 kilometrů. Je to zatím nejvíc při průjezdu jednotlivou zemí.

Jsem asi čtyřicet kilometrů jižně od města Puerto es Condido. Přemýšlím, už ani nevím nad čím, když v tom mě do očí uhodí nápis: Jan Amos Comenius. Do mne jako by udeřil hrom. U cesty stojí kamenný ukazovatel, na kterém je napsáno: Escuela Primaria, pod ní je vyobrazen, nám všem dobře známý, portrét Jana Ámose Komenského, pod ním jeho jméno a samozřejmě nápis vesnice. Pořizuji si nezbytné fotografie, ptám se místních lidí i dětí, zda vědí, kdo tato osoba byla. Samozřejmě nikdo vůbec netuší, včetně starších, také absolventů této školy.
Přemýšlím, jak se sem Komenský dostal a zda o něm vůbec na naší ambasádě v Mexico City vědí. Je to moc příjemné, vidět na druhém konci světa něco kousek z domova.

Je neděle 29. října, den po našem státním svátku, a já trávím v Mexiku poslední den. Došlapávám své poslední mexické kilometry, jsem před hraničním městem Tapachula, odkud je to na hranici s Guatemalou už jen opravdu několik otočení pedálů. A bohužel i v tuto neděli, poslední mexický den, jsem svědkem ošklivé dopravní nehody, s neblahými výsledky – mrtvými lidmi. Přijíždím k místu, bezprostředně poté, co se to stalo. Spolu se mnou přibíhají desítky lidí, křik, lomoz, kravál. Na silnici, mezi rozházenými papíry a věcmi, leží jeden nebožtík, auto v hlubokém příkopu, v jeho útrobách další lidé. Jedu dál a přeju si, aby něco podobného nepotkalo mě.

V Guatemale šlapu za neustálého pokřikování, popiskování, troubení. V Mexiku mi zpomalovače rychlosti lezly velice na nervy. Tady v Guatemale skoro nejsou vidět. Podle toho to na cestách také vypadá. Guatemala, řekl bych, je jedna velká závodní dráha, neviděl jsem tu řidiče respektovat rychlost, kromě policie. A vrchol všeho byl, když přes dvojitou čáru si to do protisměru vyrazil kamion. Celá jedna půlka silnice byla v příkopu, ten člověk projel velikou rychlostí, já jsem si říkal, tak teď bude následovat nějaký masakr. Ono se nic takového nekonalo, ale přiznám se, že mám strach z těchto cest. Nejen z guatemalských, ale i z těch, které mne čekají.

Jedno důležité a pro mne podstatné zlepšení jsem mezi silnicemi mexickými a guatemalskými přece jen zaznamenal, a to je množství přejetých zvířat. Tady v Guatemale jsem viděl přejeté asi jen dva tři hady a jednoho psa, ale v Mexiku to je hrůza. Těch zvířat je mi líto, člověk jim nemůže pomoci, samozřejmě většinou umírají hlady, ale kdo ví, co se v té psí makovičce děje. Pes nakonec možná chce spáchat sebevraždu, tak zůstane na cestě nebo skočí pod náklaďák, nevím, je jich tam přejetých obrovská spousta. A samozřejmě nejen psů, viděl jsem přejetého osla, krávu, hady i zvířata divoká. Protože si myslím, že v Mexiku asi neexistuje žádná sanační služba, která by ty mršiny sbírala, tak si dovedete představit, že tam skoro není souvislých dvacet kilometrů, aby po něčem takovém tu zemi nebylo cítit. A pak se řekne, provoněné tropy… houby.

Zdejších lidí, a neplatí to samozřejmě jen pro Guatemalu, ale mám pocit, že Mexikem počínaje a Chile konče, se není nikdy radno ptát na vzdálenost, kolik kilometrů je to ještě tam a tam. Nemají představu. Představa jednoho či deseti kilometrů je pro ně moc. Spíš řeknou: dvě hodiny autem. Jako tuhle nedávno, ptám se jednoho pána, jak daleko je to ještě na křižovatku těch a těch cest, a on říká, že tak sedm kilometrů, a představte si, po jednom a půl kilometru přišla ta křižovatka. Anebo naopak: chlap řekne, že do města je to tak dvacet kilometrů, a ono to bylo šedesát.

Druhý den, cestou přes Guatemalu, zaznamenávám dvanáctý tisící ujetý kilometr. Pomyslná polovina expedice je za mnou, pomyslná polovina přede mnou.

Těšil jsem se, že si dám druhé guatemalské pivo, třetinku navečer, ale nestalo se tak, protože je 31. října odpoledne, čtyři hodiny, a já jsem se rozhodl překročit hranice Guatemala – Salvador. V Guatemale jsem našlapal 327 kilometrů, do večera ještě nějaká hodinka schází, a tak jsem se rozhodl, že opustím území Guatemaly a nějakou desítku minut ještě budu šlapat na území salvadorském.
Největší překvapení pro mne nastává v době, kdy se pídím po směnném kurzu. Dovídám se, že v Salvadoru je oficiální měnou americký dolar. Tak nad tím přemýšlím a říkám si, že to není vůbec špatný nápad. Hlavně je to velmi dobrý psychologický tah, za druhé to zcela jistě ohromné spoustě obyvatel Salvadoru pozvedlo sebevědomí. Vždyť měnu, kterou měli, když jsem tu byl poprvé (tuším, že to byly colóny), stejně spousta lidí měnila na dolary a dolar, to bylo něco. Mít dolar, vlastnit ten zelený papírek, byl sen mnoha lidí a najednou je to pro ně všední záležitost. Najednou je to jejich oficiální měna. A spousta lidí, jak se dovídám, se snesla z oblak na pevnou zem, uvědomují si, že ačkoliv je americký dolar oficiální měnou jejich země, tak pečení holubi vůbec do huby nelétají, lidově řečeno, že se musí makat.
A je to vidět hned od prvních stovek metrů po vjezdu na salvadorské území. Tato země zaznamenává poměrně příjemné změny. Na dvaceti kilometrech potkávám asi třicet dvojic chlapíků s motorovými sekačkami, jak vysekávají trávu kolem cest. V takovém Mexiku, v Guatemale, to byly hordy mačetníků, které se oháněly jako ve středověku, jako při sekání třtiny. No a vysekávali trávu a křoviny, zatímco tady je to záležitost už moderní. Ale nejde o to, jakým způsobem se to dělá, jde o to, že to tady skutečně myslí vážně.
Pak třeba doprava. Tolik nákladních aut, které jsem zatím potkal v Salvadoru za dva dny, tolik jsem jich nepotkal za celý měsíc v Kanadě ani ve Spojených státech. Skutečně si myslím, že to místní establishment myslí docela vážně. Vždyť před těmi deseti lety se tu skoro nedalo pohnout bez toho, aniž byste nestáli po kotníky v odpadcích. Tolik jich tu bylo. Stejně tak chodí lidé a sbírají podél cest odpadky, to se mi obzvlášť líbí, protože je to ta obdoba adobe high way, jak je v Americe a v Kanadě vidět, čili že si vzali pod jakýsi patronát určité úseky cesty, o které se starají.

Netrvalo to dlouho a už jsem na salvadorsko-honduraských hranicích. První dojem při vjezdu do Hondurasu není tak špatný jako před lety. Každý domeček je pokryt taškami, pálenými, ne jako třeba v Salvadoru nějakým plechem. To se mi zamlouvá, má to úroveň. Kolem cesty, zdá se, je také uklizeno jakž takž, prošla tady pravděpodobně četa mačetníků, vysekala trávu a posbírala nepořádek, i když ne tak úplně.

V sobotu 4. listopadu před polednem dojíždím na hraniční přechod Honduras-Nikaragua a po necelých 160 honduraských kilometrech a zaplacení opět nějakých poplatků jsem vpuštěn do země nikaragujské.
Prvních dvacet kilometrů a první dojem při vjezdu je hrozný, silnice se podobá polní cestě. Pak se z ní stává silnice průměrné středoamerické kvality, dokonce už i s tím odstavným pruhem. A tato silnice mě přivádí až do města Leon, což je více než sto kilometrů, a protože to vypadá, že bude bezoblačná noc, rozhoduji se postavit stan poblíž dvou velkých pump. Texaco a Esso.
I tyto společnosti už dávno v této části Ameriky zahájily svoji činnost a musím říct, že je to činnost pozitivní. Kultivují celé oblasti, kultivují lidi. Pro takového osamělého dálkového cyklistu, jako jsem třeba já, jsou to však hlavně oázy k nezaplacení. Je tu všechno – klimatizovaný obchod s malou restaurací, jsou tu toalety, je tu čisto. Ale vzhledem k okolí i trošku dráže.

Je neděle pátého a v celé Nikaragui dneska probíhají volby. Tuším, že jsou to volby prezidentské, kandiduje dokonce i sandinista Daniel Ortega, ale jak jsem hovořil s jistou mladou prodavačkou u pumpy, jejím favoritem je jistý Eduardo. Protože volby v této části Ameriky mohou být silně emotivní záležitostí, budu si radši hledět svých kilometrů.

Navečer dojíždím do jednoho z větších nikaragujských měst, jmenuje se Granada. Rád bych i druhou nikaragujskou noc strávil pod stanem, ale jak se tak dívám nad hlavu nad sebe, asi to nebude možné. Mezitím, co se informuji na ubytování, se obloha během patnácti minut zatáhne, ale tak, že ani o půlnoci není taková tma – a to je pět odpoledne. Tak se uklízím do benzinové pumpy a následují mne spousty místních, vědí asi, co se bude odehrávat. Taky že jo. Během dalších deseti patnácti minut přichází tropická bouře se vším všudy, s obrovskými přívaly vody, silným větrem, a já vím, že ze stanování nic nebude. Jen co déšť trochu ustane, vydávám se hledat ubytování a daří se mi. V ubytovně je i televize, takže si ji pouštím a sleduji průběh voleb. Navrch má i u nás nechvalně známý a mnou již zmíněný revolucionář Daniel Ortega. Moje domněnka, že volby v této části světa jsou věcí více emotivní, potvrdila právě večerní televizní relace, kde jsem viděl, že létaly i židle. Taková rozžhavená latinsko-americká povaha dovede ve vypjatých situacích leccos. V noci pak z ulice slyším výkřiky a skoro bych řekl, že i dělové salvy.
Ráno, když snídám, vidím kyselé obličeje některých lidí a rozradostněné obličeje druhých, tak se ptám, jak to dopadlo. Nikdo pořádně neví, protože oficiální výsledky ještě zveřejněny nejsou, ale rozumní lidé tvrdí, že demokracie prohrála.

Dostávám se na hranici s Kostarikou. Přes Nikaraguu jsem našlapal 373 kilometrů, a teď vjíždím do předposlední středoamerické země, kde budu mít delší zastávku, opravu kola atd.

V kostarické části střední Ameriky se Pan Americana oficiálně jmenuje Inter American Highway, tak je označena i na mapě. Je v žalostném, drkotavém stavu, ale tváří se statečně. Už jsem dávno dospěl k závěru, že při této expedici, Anchorage počínaje a Ushuaiou konče, půjde hlavně o přežití. Všechno ostatní je podružné. Silnice, jak se zdá, je stále závodní dráhou, řidiči jezdí jako blázni, ale už jsem viděl několikrát zastavovat policii jak pokutuje řidiče, a to jsou věci nevídané. Takže tady a v Salvadoru policie, zdá se, není pro okrasu. V ostatních zemích policie zájem o dění na silnici příliš nejeví.

Kostarika je svým způsobem jakýmsi vzorem pro ostatní středoamerické státy, jak by se to mohlo dělat, jak se to má dělat, protože to funguje. Je to demokratická země, která již před mnoha lety zrušila armádu, a jak je vidět, vůbec jí to není na škodu. Turisté zemí jen neprojíždějí, ale také tu setrvávají, utrácejí tu peníze za odpočinkové služby. A tak tedy nejsou pro místní věcí neznámou, a proto už nejsou tak středem pozornosti a pokřikování a všeho toho negativního. Je to skutečně znát takřka od prvního kilometru po vjezdu na kostarické území, z hranice nikaragujské.

V celé zemi je vytvořena síť levňoučkého ubytování. To slovo levňoučkého je opravdu na místě. Hned za hranicí v městě La Cruz jsem takové vyhledal, stálo čtyři dolary a mělo skvělou úroveň.

Šlapu do kopce, z místa zvaného Esparza se totiž cesta klikatí do vysokých kopců a mně nezbývá, než tady tudy jet, protože jinudy cesta nevede. Už mám za sebou asi dvacet kilometrů stále vzhůru a vrchol je v nedohlednu. Ale můj cíl je dneska jasný – pokusit se zaklepat na dveře našeho zastupitelského úřadu.
Najít naše velvyslanectví mi nečiní obzvláštní problém. Na ulici vidím procházet se pána se psem. Pán už na mne zdálky volá a mává a já poznávám Petra Svobodu, se kterým jsem se seznámil v brazilském Rio de Janeiru. Po chvilce se vítám i s jeho ženou Ivanou, oba jsou diplomaté a pracují na naší ambasádě. S velikou samozřejmostí mne přijímají jako člena rodiny, ač je mi to zpočátku trošku proti srsti, takhle někomu vkročit a narušovat soukromí. Ale oba jsou bezvadní lidé a já se u nich cítím skutečně jako doma. To zastavení přibližně v poločase celé mé cesty je nanejvýš vhodné až nutné. Jednak jsem unavený, jak zákon káže, mám v San José najeto 13 506 kilometrů, jsem hubenější o pět kilo, a mám samozřejmě také menší problémy s bicyklem. Tuto záležitost ale už několik týdnů koresponduji s ředitelem firmy 4ever a taktéž s panem velvyslancem. Náhradní díly na moje kolo zde již na mě čekají.

Najíždím zpátky na Interamericanu a s těmi kopcovitými kilometry se směle pouštím do souboje. Vyvedou mne do proslulého Seluamerte, až někam do výšky 2500 metrů nad mořem. A protože šlapat v tom hustém provozu, za neustálého deště, je veliký hazard, tak jdu z kola dolů a pěkně vedle něj. Byť je to už momentálně teď z kopce, ale já z pravé strany přecházím na levou a toto se mi zdá skutečně bezpečnější.
Lijavec neustává, sotva hýbu prsty na rukou, nohy mám zkřehlé. Docházím do místa, které se jmenuje Georgina, kde kromě restaurace je také ubytovna a v koupelně dokonce teče teplá voda. Ale hned ráno, už v sedm hodin, sedím zase v sedle a točím první metry. Vlastně netočím, vezu se zadarmo, protože mě asi padesátikilometrový sjezd přivádí z hor dolů, a také se značně otepluje. Je poledne a já už mám na tachometru sto kilometrů. Krajina je krásná, malebná, kopcovitá a hodně provoněná, protože všude kolem se rozkládají ananasová pole.          
Městečko Palmarnorte se pomalu probouzí do slunečného rána, zatímco já už sedím v sedle a prošlapávám se dneškem, kterým je úterek jednadvacátého listopadu, den mých narozenin. Byl to poslední kostarický den, část ho už strávím v Panamě.
V prvním panamském městě, nocležišti La Concepción, mne žádný narozeninový dort nečekal, a tak jdu na večeři k Číňanovi. Za dolar padesát bohatě povečeřím a jako nášup si dávám zmrzlinu, čokoládovou s oříšky. No jo, sire, máš 47 let. Není to žádný věk, ale na druhé straně, je tu odpovědnost dotahovat věci do cíle.

Je páteční odpoledne, před sebou mám městečko Capira a stejně jako před deseti lety se hned při vjezdu do tohoto střediska zastavuji u ukazatele s názvem Lidice. Protože do setmění přece jen chvilka schází, neváhám a vydávám se tam, kam cedule ukazuje. Dědina je to pořádná, u nás bychom skoro řekli město, má ke třem tisícovkám obyvatel. Projedu ji celou, na konci se zastavím v obchodě, vypiju limonádu, vyjdu ven a vidím přicházet staršího pána. Ptám se, zda by byl ochoten mi říct pár slov, i do kamery. Jmenuje se Sebastián Gonzáles, je mu 75 let a jako kluk si pamatuje na událost přejmenování. Uprostřed obce stojí obelisk, na němž je napsáno Lidice, 31. října 1943 a pak zde jsou jména gestorů přejmenování. Doslova tam stojí: Gestores del gambio de nombre, a kdo že to byli, bezesporu odvážní mužové, kteří neváhali název své vesnice, ten původní, přejmenovat podle zcela neznámé obce kdesi daleko za oceánem, ve střední Evropě? Jsou to Esteban Arosemena, Domingo Gonzáles, Simon Martes, Mika Morsabia, Felipe Jangus, Arturo Barsajo.
Mě tak napadá, jaký měli ti pánové důvod přejmenovat svou obec právě na Lidice? Je to španělsky mluvící oblast a klidně se mohlo stát, že ji mohli pojmenovat třeba Guernica, ta ve Španělsku vlastně sdílela osud Lidic, ale tito pánové se rozhodli a jejich obec nese název Lidice. Já stojím u toho obelisku a věřte mi, mám stejné pocity, jako když jsem stál u obelisku s nápisem Ján Ámos Komenský, tam kdesi na severu v Mexiku.