20. 6. 2007 - CYKOLO turistika 7-8/2007
????

text: Vítězslav Dostál

Před hlavním panamským městem Panama City se dostávám do hustší dopravy a také do poměrně svízelné situace. Těším se, že přejedu most přes Panamský kanál stejně hravě, jako jsem přejel Golden Gate v San Franciscu. Těším se, že přejedu most, který symbolicky spojuje obě Ameriky. Vždyť se také jmenuje Puente Americas. Ale vše není tak jednoduché, jak by se zdálo…

Pro jistotu jdu po chodníku pro pěší a cyklisty. Jsem v jedné čtvrtině mostu, najednou u mne zastavují policisté a říkají, že dál pokračovat nemůžu. Na otázku proč zprvu váhají odpovědět a pak skoro stydlivě říkají: „Prezident vydal antiteroristické opatření a nikdo pěší a na kole přes most nesmí pokračovat.“ Šel jsem záměrně vedle kola pěšky, že si udělám hezké fotky, ale stihnul jsem pouze dvě, vracím se, kolo mi nakládají na dodávku a převážejí přes most, potupně, na korbě.

Jsem v městě Colón, kde jsem přespal v levném hotýlku. Ráno se vydávám do přístavu sehnat informace, jak se přepravit dál. Jak se zdá, situace není vůbec růžová. To, že je panamerická silnice přerušená, respektive vinou Kolumbijců nedostavěná, jsem věděl, ale nevěděl jsem, že už asi tři nebo čtyři roky mezi Colónem a kolumbijskou Cartagenou žádný lodní spoj nefunguje. Chodím od jednoho mola ke druhému a ptám se, zda někdo nepluje do Kolumbie. Bohužel mám smůlu – zjišťuji, že jsou v podstatě dvě možnosti. Buď se na mě štěstí usměje, někdo mě na palubu vezme a těch 160 kilometrů se mnou přetrpí, anebo nebude-li to možné, tak se budu muset vrátit do Panama City, koupit si letenku do Kolumbie a přepravit se vzduchem.

V pondělí ráno jdu do cestovky, kde prodávají i letenky. Nabízejí mi dvě varianty, obě jsou z Panama City. Lépe se mi jeví druhá varianta, a to do Cartageny. První letenka je sice za 65 dolarů, ale mimo moji trasu, navíc mi v cestovce říkají, že je to dost nebezpečná destinace. Cesta do Cartageny stojí 180 dolarů, ale je mnohem, mnohem bezpečnější. Neváhám a beru ji.

Přepravit kolo letadlem nebylo úplně nejsnadnější, na letišti v Panama City mi ho zabalili, obložili krabicemi, kartony, omotali fólií, takže vypadalo mnohem objemněji, než kdyby bicykl vzali jen tak, jak tam prostě stál opřený u zdi. Na letišti v Cartageně jsem byl přivítán úsměvy, protože nad tím neforemným balíkem, který putoval po zavazadlovém pásu, nešlo dělat nic jiného, než se usmívat.

Ráno při prohlídce Cartageny mě osloví nějaký chlapík. Ani se nepředstaví jménem, jen říká, že je z Francie. Vedle něj stojí nějaký mladík, Francouz říká, že z Nepálu. Jednatřicetiletý Dalpálma je počítačový expert a vydal se z Nepálu nejdřív do Malajsie, poté získal víza do Peru a z Peru přijel do Kolumbie. A teď by rád do Panamy. Problém tkví v tom, že na panamské ambasádě v Bogotě po něm chtějí zvací dopis z Panamy, který mu není schopen a pravděpodobně ani ochoten nikdo poslat. Tak se mě Francouz ptá, zda nevím, jak na to. Napadá mě jediná spásná myšlenka, ta, kterou jsem chtěl použít i já – dostat se do Panamy na palubě lodi. Dám mu telefonní číslo a adresu na kapitána Marka, kterou jsem si vyčetl v jachetním přístavu, když jsem tam byl, ale kterou jsem poté nepoužil, protože jsem nakonec letěl letadlem. Nepálec je za tyto informace velmi vděčný a já jsem zvědav, jak celé jeho putování bude pokračovat dál. Slíbil, že dá čas od času vědět, jak na tom je.

Na křižovatce cest, směrem Barankija a Médein, si jdu koupit něco k pití. Obsluhuje tu paní středního věku, okamžitě, když zastavím, přiběhnou dva maníci a dávají mi obligátní otázku, „odkud jedeš a kam jedeš“. Už se mi nechce říkat, že jedu z Aljašky do Patagonie, tak se mi chce říct, že jsem přiletěl z Panamy a jedu z Cartageny, a najednou mně bleskne hlavou a řeknu, „jedu do Arménie. Ty znáš Arménii?“ Moc ji neznám, ale vím, že v Arménii žije můj kamarád, sportovec, národní šampión v kulturistice. Paní od plotny hlesne Chairo a já dodávám „ano Chairo Charamio“. Je to chlapík, který byl kdysi před léty národním mistrem Kolumbie v kulturistice, a já jsem se s ním seznámil, když jsem se vracel z cesty kolem světa domů. Paní, když zjistila, že se znám s Chairem, neúčtovala mi vůbec nic, pití ovoce zadarmo a ještě mi přistrčila talíř se dvěma velkými kusy papaye. Když mi bude štěstí přát a s Chairem se potkám, rád mu budu o tom setkání vypravovat.

Lenine, ty jsi blázen, tak nějak bych mohl nazvat jedno ze svých zastavení, tuším, že se odehrálo ve vesnici El Carmen de Bolivar. Dával jsem si tam k jídlu cosi hodně vzdáleného klasické večeři, když tu najednou si ke mně začala postupně přisedávat skupinka dvanácti až čtrnáctiletých kluků. Začali se představovat. Jeden se jmenoval Luis, druhý se jmenoval Chýlil, na další jména už si nepamatuji, až došla řada na toho nejmenšího. Ten se představil, podržte se, křestním jménem Lenin. Musím se přiznat, že je mi toho chlapce upřímně líto, stejně tak, jako je mi upřímně líto jeho rodičů, kteří svému synovi takovéto jméno vybrali. On se totiž celým jménem jmenuje Lenin Gavrija. Když jsme tam tak seděli a kluci povídali o škole, ten chodí do sekundárie, ten do primárie a čím kdo chce být, najednou přiběhla paní a hned zhurta na Lenina. „Lenin, tu es loco… Lenine, ty jsi blázen, je večer a zapomněl jsi zvířatům napustit vodu“. Tak vidíte, že si to, i ten nechvalně známý vůdce ruské revoluce, schytává hodně let po své smrti…

První stovky kilometrů v Kolumbii utíkají jedna báseň. Kousek za městečkem Tarazá na mne „kompjútr“ bliká dalším kulatým číslem, 15 000 kilometrů. Sotva se však přes toto příjemné číslo překulí pár dalších kilometrů, začínají krušné chvíle. Stoupání, a to takové, jak se na kolumbijské Kordillery sluší a patří. Stoupání deset až dvanáct procent nebere konce, je odpoledne, do toho přichází hustý déšť a já, ačkoliv mám daleko ke svému sto padesáti kilometrovému dennímu limitu, se rozhoduji, že tuto dnešní etapu-torturu, končím.
A nabízí se mi zastavení zdaleka ne nepříjemné. Hned u cesty stojí budova malého hospodářství. Ve španělsky mluvícím světě se mu říká finga. Na zápraží pod stříškou sedí hospodář a mává na mne, ať se jdu schovat před deštěm k němu. Trávíme spolu večer, deště je ale všude dost a přes noc vody ještě přibude, a tak se osměluji a ptám se, zda si mohu postavit stan pod stříškou na zápraží. Řeknu vám, už dlouho jsem se tak dobře nevyspal. V suchu, nebylo vůbec horko, jen ty náklaďáky jezdící kolem rušily čas od času klid v jinak poetické noci.

Cesta mne vynáší na samotný vrcholek zdejších kopců a já jen žasnu, kam všude lidé umístili svoje baráčky. Stvořitel na Kolumbii rozhodně nešetřil, je to překrásná země. A kopců, kam vedou silnice, protože tam žijí lidé, je tu požehnaně. A tak se po nich leckdy drápu jako pavouk po stěně.

V horách, kterými projíždím, na mne ze všech stran padají desítky a desítky větších a menších vodopádů a lidé, kteří v těch horách žijí, jsou díky nim velmi důmyslně vybaveni vodovody. Na jednom konci je namontována rozřezaná plastová nádoba jako trychtýř, do něj padá voda. Myslím si, že pro místní žaludky je ta voda i dostatečně čistá. Jinak jsou zdejší životní podmínky opravdu nuzné, práce žádná. Ještěže tu není sníh a mráz, protože si jinak neumím představit, jak by ti lidé přežívali. Chatrče nemají ani stěny ze dřeva, jsou to jen kůly zatlučené v zemi, které ohraničují obvod toho baráčku, a zbytek je oplachtěný černým igelitem. V tom ti lidé žijí a leckdy tráví větší část života.

Jak si krátí dlouhou chvíli místní kluci? Mají takové malé bicykly a na nich se zavěsí za náklaďáky, které jedou vzhůru vstříc těm nebetyčným výšinám, nechají se vytáhnout na vrcholek, tam se pustí, otočí se a střemhlav ty kopce sjíždějí. Tak se možná rodí budoucí cyklističtí šampioni, kdo ví, ale je to dost riskantní.

V jižní Kolumbii se mám možnost chvíli dívat na další krásnou číslici – 16 000 ujetých kilometrů. U večeře se setkávám se zajímavým chlapíkem. Jmenuje se Ian Reaves, je z Cretonu a jde pěšky z Ohňové země na Aljašku. Pěšky, před sebou tlačí tříkolku naloženou asi tím vším potřebným, co na svém bicyklu vezu já, a cesta mu trvá již čtyři roky. Je pravda, že více než dva roky trávil stabilně na nějakém místě, ale teď má našlapáno necelých 12 000 kilometrů. Na Aljašku má v plánu dorazit za dva roky. Máte-li chuť podívat se na jeho webové stránky, tak do vyhledávače zadejte www.ianwalk.com.

Příroda a scenerie jsou tu překrásné, jedny z nejhezčích, jaké jsem v Kolumbii zpozoroval. Neustále stojím, fotím, filmuju a při jednom z těch sjezdů, kdy se dostanu do tunelu, najednou bum, prásk. Ležím na zemi, hrnu asfalt, odřené koleno, odřený loket, potrhané brašny, za mnou stojí auta. Příčinou byla rozbitá cesta uvnitř tunelu, kde byla pochopitelně tma jako v pytli. Já tu díru neviděl a už jsem se vezl. Řidič, který zastavil těsně za mnou, vylézá z auta a ptá se mne, co se mi stalo, jestli něco nepotřebuju, ale situace se ukazuje ne tak hrozivá, jak na první pohled vypadá. A tak kontroluju věci, věším zpátky na bicykl brašny a lehce kulhající pokračuji dál. Rychlost šlapání je však mírně ztížená, a tak je mi jasné, že příjezd do Pasta v plánovaném čase nebude. Navíc posledních deset kilometrů před městem je superstoupák, začíná se stmívat. Za absolutní tmy jsem na samém vrcholku stoupání a následuje asi pětikilometrový sjezd do města. Jenže aby těch problémů nebylo dost, najednou cítím, jak pode mnou plave zadní kolo. Poslední tři kilometry jdu vedle kola. Z kopce přibrzďuji, zadní kolo je napůl svlečené z pláště a já beru za vděk první možností, kde složit hlavu – jakékoliv ubytování, hotel, motel. Alespoň v tomto mám štěstí. Hned na kraji města se nachází motelík, kam se dobelhávám a kupuji si za šest amerických dolarů nocleh.

Kolumbie, Kolumbie, dala jsi mi pěkně zabrat, vzala jsi mi hodně sil, ale já věřím, že tam ještě nějaké zůstaly, na další země a další kilometry. Jsi těžká, mám před tebou respekt, i když jsem tě projel. V Cartageně jsem měl respekt větší. A dneska, po 17 040 kilometrech, musím říct, že cyklistům vůbec nic nedaruješ. Jsi krásná, ale k cyklistickým dálkoplazům nemilosrdná.

Je 13. prosince a je to tady! Ještě sto metrů, ještě padesát metrů a je tu rovník. Musím říct, že jsem se na tuto chvíli velice těšil. Z Aljašky až sem do Ekvádoru na rovník je to na mém počítadle 16 434 kilometrů. A trvalo mi to sem, čistého času šlapání, 821 hodin 36 minut. Není to paráda? Odtud se už všechny zážitky a kilometry budou odbývat na polokouli jižní. Takže rovník se nachází nějakých 50 kilometrů severně od hlavního ekvádorského města Quita. Ale co to povídám, vždyť vlastně Quito se nachází zhruba 50 kilometrů jižně od rovníku. Přece středobodem není Quito, ale rovník.

Do Quita se vyškrábu po nebetyčných serpentinách, vždyť je to jedno z nejvýše položených hlavních měst na světě. Leží ve výšce asi 2800 metrů a jsem překvapen, jak se za těch deset let obrovsky rozrostlo. Když jsem jím šlapal prvně, zdálo se mi mnohem menší.

Nemohu se ubránit pocitu, že Ekvádor na mne působí docela švýcarským dojmem. Především co se přírody a hor týče, ale jsou tu také krásní a pracovití lidé, jsou tu také obdělaná, zemědělsky kultivovaná políčka. Nelíbí se mi ale, že takřka celá země je pomalovaná a popsaná názvy politických stran, jejich čísly, hesly, jmény politiků. Plakáty a pestrobarevné nápisy se objevují skutečně takřka všude. Na autobusových zastávkách, na zdech domů, na telegrafních sloupech, na skalách podél cest, na velkých balvanech, dokonce jsou popsaná i živá zvířata. Ach jo, ti věčně potřební a nenasytní politici.

Ekvádorská část panamerické silnice nese označení E35 a někdy se mi zdá, jako by vedla po samotných vrcholech And. Výšky přes 3000 metrů zde nejsou ničím výjimečným, dokonce asi dvě nebo tři sedla leží ve výšce přes 3500 – řeknu vám, zdolávat je znamená pořádně se nejen zapotit, ale současně i vymrznout. Je zde totiž už dost chladno, ačkoliv jsem na rovníku a každý si pod pojmem rovník představuje tropy, horko, dusno. Většinou se pohybuju ve výšce 2500 až 2700 metrů, zde také žije asi největší část obyvatelstva Ekvádoru, protože se tu ještě nemusí topit a současně tu není moc horko. Tak je to na život takové docela příjemné. V těch vyšších partiích pak už mají lidé před baráčky naskládány otepi dřeva a musejí topit, protože to věčně chladně vlhké počasí zřejmě zalézá všude možně.

I pomalejším tempem a na lehkých převodech kilometry přibývají. Asi sedm nebo osm kilometrů za krásným historickým městem Cuenca se dívám na další krásnou kulatou číslici 17 000. Když jsem svoji pouť začínal, tak jsem o číslici 17 000 snil, kde že asi bude, no a ona je asi 300 kilometrů od peruánské hranice na ekvádorském území.

A pro cyklisty jedna důležitá poznámka. V tomto čase předvánočním zde každý den odpoledne začne pršet. Dojet etapu v dešti je docela normální věc a stává se to poměrně často, ale abych trávil jízdou v dešti půl dne, to se mi skutečně nechce. Proto se rozhoduju co nejkratší cestou z té panamerické magistrály sešupem sjet do teplejších končin.
A tak za Cuencou stočím řídítka směr Machala, což je další velké ekvádorské město, a doslova za několik desítek minut, po několika desítkách kilometrů, je situace diametrálně odlišná. Projedu hustým, mlžným oparem a přes městečko Chiron se dostávám do další větší vesnice Santa Isabel, kde se rozhoduju, že dnešní etapu skončím.

Do jedné z místních pocestných restaurací se jdu najíst, a když tak venku diskutuji s paní majitelkou, odněkud se přiřítí její pes a představte si, hup na mne a chňap, zakousne se mi do stehna. Řeknu vám, být pokousán psem se mi nestalo ani na cestě kolem světa. Na stehně mám vyznačeny dva psí tesáky a modlím se, aby z toho nebylo něco horšího. Kousnutí náhodou nekrvácí, jen bolí jako šlak, a tak si ty dvě ranky vymyju a na celou věc přestávám myslet.

Kousek za městečkem Santa Rosa mě předjíždí zásobovací auto, z něj vyskakují tři mladíci a jeden z nich v ruce drží vak plný vody. Jenže jeho obsah je příliš velký a těžký, tak jim jen mockrát děkuju a ptám se, zda by tam nebylo něco menšího. Jeden skáče na korbu auta a okamžitě podává dolů dva půllitrové sáčky. Chlapcům mnohokrát děkuji, říkám jim, že mám takový servis, že si připadám, jako kdybych jel nějaký významný cyklistický závod. Chci se s nimi vyfotit, ale oni už dávno sedí za volantem, startují a mažou si to do dalšího místa.
Tak přijíždím do většího města Huaqias, kde se končí moje ekvádorská pouť. Při ní jsem našlapal necelou tisícovku kilometrů a zítra překročím hranice do Peru. Ekvádor mi, představte si, dopřál jízdu bez jediného defektu. První země, kde jsem nepíchnul. A tak vzhůru do tajemného Peru.