15. 8. 2007 - CYKOLO turistika 9/2007

Chilské tisícovky kilometrů

text: Vítězslav Dostál

Projíždím chilským městem La Serena a rázem je z pětky dálnice.

Krajina nabírá v Chile trošku jiný ráz. Už dávno není subtropický, spíše se začíná podobat krajině středomořské. Stromy, které jsem zaznamenal podle vůně, byly blahovičníky jako v Austrálii. Pak se pomalu přidaly olivy a nakonec borovice. Krajina je zelenější, ale je to pořád savana, protože souvislé zelené plochy jsou jen kolem cesty a vodních toků, ale přece jen je to šlapání už veselejší.

Jsem v Chile a právě vyjíždím k turniketu na výběr mýtného. Je zde velká tabule, který šofér, kterého vozidla si má připravit kolik peněz na zaplacení. Tady dokonce platí i motocykly, což třeba v Peru nebylo. Ale piktogram cyklisty tam není, tak jedu dál. Přijedu k budce, závora spuštěná, nikdo nic neříká, já pomaličku popojíždím. Najednou se žena z budky vykloní a cosi na mne volá. A tak dělám, že nic neslyším, že jí nerozumím, jedu dál, ona opět něco křičí, tak já opět jedu dále, najednou začne houkat jakýsi klakson, a tak trochu přidám. Klakson přestane zvonit teprve, až ujedu pár desítek či pár set metrů. A tak šlapu dál, ani se neohlížím.

Jak tak unikám před zraky výběrčích mýta, najednou je přede mnou číslice 21 999, dívám se na ni, přemýšlím, jak je těžké tam těch 999 kilometrů dostat a to už vůbec nemluvím o té jednadvacítce vepředu. Jenže po chvíli se ze tří devítek stávají opět nuly. Jednadvacítka k sobě přibírá jedničku a z celého součíslí je rázem 22 000, a já ty stovky, desítky a jednotky, začínám nabírat znovu. Kde by mne na severu napadlo, kolik tisícovek kilometrů musím z Aljašky ušlapat, abych se dostal do středního Chile. Tak to vidíte, rázem je to tu, člověk ani okem nemrkne. Jen sedí a víc než tisíc sto hodin otáčí pedály.

Až odněkud z Ekvádoru si sem do středního Chile vezu pořádně rozbité rty. Je to výsledek malého ošetření rtů před účinky vysokohorského slunka. Když se k tomu v Peru přidal protivítr, léčba nebere konce. Natírám si je infadolanem, ale chtělo to více jeleního loje, který mi už došel. Ve spacáku jsem se zpotil, že ze mne lilo, jako bych měl čtyřicetistupňovou horečku a možná to trochu pomohlo.Od té doby, co mám na krku a přes ústa šátek, se to dost zlepšilo. Někdy jsem prokašlal celou noc. Horký čaj s citronem však taky někdy dělá divy, takže jím nešetřím.

Na konci týdne, v pátek šestadvacátého, jsem se trošku zdržel v městečku Los Villos. Jednak jsem tam seděl za počítačem, cosi klepal do elektronické pošty, ale také proto, že je to jedno z dalších nemnoha míst, která mají krásnou atmosféru. Je leden, to znamená takový český červenec. Hlavní měsíc prázdnin a dovolených, lidé na plážích, užívají si dnů volna. A městečko Los Villos žije skutečně prázdninovou atmosférou. Je vůbec zajímavé pozorovat, jak velcí jsou Chilané trampi, tuláci a také skauti. Desítky stovky lidí potkávám podél cest, jak stopují auta, v obou směrech, na sever i na jih. Stopaře berou dokonce i sami policisté.

Před sebou mám velké stoupání, když najednou jsou tu cesty dvě. Dvě pětky, dvě Panamericany – jedna přes vrch, kudy jsem si myslel, že pojedu, a druhá – tunel. Kdo ví, jak bude dlouhý? Můžu, nemůžu? Žádná značka tam není, délka taky ne, nikdo u tunelu, sem tam auto, tak jedu. Podívám se na tachometr, mám 4,22, tak uvidím, jak je tunel dlouhý. A když jím projíždím, tak mi přechází mráz po zádech. Je pěkně dlouhý, na konci zaznamenávám tři kilometry. Do delšího tunelu jsem nikdy v životě nevjel na kole a už také asi nikdy nevjedu.

Při výjezdu se na mne zavěsí nějaká dodávka. Po očku zjišťuji, že jsou to pracovníci správy cest a dávají mi najevo, abych zastavil. Jenže já vím, co by se dělo, tak naznačuji, že nerozumím, že nepřichází v úvahu, že musím jet, načež oni se dostanou do fronty a já šup s kolem na chodník, projedu přes turnikety, kde si mě nikdo nevšimne a teprve na spojnici s tou horskou pětkou jsem klidnější – ušetřil jsem deset kilometrů a hodně času. Než bych se tam vydrápal, schylovalo by se k večeru.

Do Santiaga, hlavního chilského města, přijíždím koncem ledna. Mířím na adresu Standy Štefla pracujícího na Evropské jižní observatoři na Paranalu. Horolezce, který si zamiloval Patagonii a její ledovce. Cestovatele, který sjezdil a procestoval takřka celý svět, a v neposlední řadě bezvadného chlapa. Přijíždím do čtvrti Barrenechea, kde Standa se svojí ženou Mankou, dcerou Markétkou a bernardýnem, fenkou Belou, bydlí. Přijíždím na návštěvu, na pár dnů odpočinku a jsem přijat tak vřele, že se po chvilce cítím skutečně jako doma. Manka, pravděpodobně znalá praxe z ebicyklů, mi neustále podstrojuje, připravuje jídla a stále mne vybízí k novému, k tomu, čemu my v ebicyklu říkáme plenění všeho, co se přinese na stůl. Neustále se vyptává, co mám rád, na co mám chuť, co má připravit. Jednou k večeři Manka připraví bramborový salát a řízky. Já si uvědomuji, že jsou to, s měsíčním zpožděním, takové moje druhé Vánoce a ohlížím se, kde je nějaký stromeček nebo svíčka, kterou bych zapálil a trošku si tu atmosféru přiblížil. Pochutnávám si náramně, vždyť Manka klepala řízky horolezeckým kladivo-cepínem, jak bývá v horolezeckých domácnostech zvykem. Na závěr mého pobytu u Šteflů přijíždí ještě TV Prima, a tak spolu připravujeme asi pětiminutový dokument z mého cyklistického putování.

Krajina jižně od Santiaga se začíná dost značně lišit od té, která leží na sever od hlavního města. Ale opět si neodpustím poznámku, že je to zase poušť. Ovšem díky blízkým horám, kde velmi často prší, je zde dostatek vody sloužící k zavlažování tohoto širokého a velice dlouhého, předlouhého údolí, které se však dělí na taková dílčí menší údolí. Je to taková zelená zahrada Chile. Najdete tu vinice, sady, intenzivně obdělávanou zemědělskou půdu.

V těch dvou třetinách oné pětisetkilometrové vzdálenosti, kterou mám zatím za sebou, mě zaujal ještě jeden pohled – na moje cyklistické počítadlo. Naskočila tam totiž další tisícovka, a mám jich za sebou 23.

Jak jsem kdysi Panamericanu přirovnal k bochníku chleba, jednotlivé tisícovky ke krajícům, tak tenhleten dvacátý třetí už se začíná zmenšovat. Už si totiž též dovedu odhadnout, kolik těch krajíců asi bude a já to tipuju tak na tři nebo na dva a skrojek k tomu. Je to však pořád ještě hutné sousto, které, kdybych chtěl pozřít najednou a rychle, by se mi mohlo vzpříčit a bez pití to nejde. Takže zapíjet, zapíjet, zapíjet.

Zatímco ve zprávách z domova čtu, že systém mýtného se u nás ne a ne dotáhnout do konce, tak v Chile to funguje bezproblémově jistě řadu let. Mám pocit, že by se právě sem mnozí naši mnohomluvní vlivní měli přijet podívat a poučit. Ale oni asi radši budou dál mudrovat a rozumovat.

Ráno jsem si chtěl dát u benzinové pumpy čaj, postavil jsem se do fronty, když najednou tam vtrhla skupina Chilanů, vrhli se ke kase, začali si objednávat a vůbec nebrali v potaz, že tam čeká pár lidí ve frontě. A to jsem si všiml už v mnoha jiných případech, že Latinos frontu jaksi neberou na zřetel. Tak jsem za sebou zavřel dveře a šel jsem si ten čaj dát jinam a levněji. U pump je tu hrozně moc draho, to je patrně pro určitou sociální skupinu naprosto nedostupné, protože se to pohybuje kolem tak dvaceti pěti, třiceti korun, když to přepočtu. A za šálek čaje dát třicet korun, to je docela hodně.

Ale jinak jsou Chilané fajn lidi a já se tu cítím velmi bezpečně, takže občas, když si musím odskočit, samozřejmě nezbývá, než kolo nechat bez dozoru. Ale tak se ostatně dělo i v Peru i v Ekvádoru i v Kolumbii. Nehřeším na to, ale zatím mám vše, nic se mi neztratilo a budu rád, dotáhnu-li to tak do konce.

Chilané mají jeden hezký zvyk, či spíše poznávací znamení, jímž jsou praporky různých barev. V praxi to znamená, že když vidím vlající prapor, vím, že se blížím k posadě, k posteli, k restauraci, k obchodu, k obchůdku, k minimercadu atd. Funguje to bezvadně a zaznamenal jsem to hned po přejezdu z Peru do Ariky. Aspoň vím, kde si můžu koupit chleba, sušenky nebo dát si čaj, případně i jídlo.

Stojím v jihochilském přístavu Puerto Montt, vzdáleném asi 1000 kilometrů od Santiaga, kde zhruba po dvou tisících kilometrech dálnice končí a přechází opět ze čtyřproudé silnice na dvouproudou. Zde na jihu je velmi draho, protože se sem dováží takřka úplně vše, zatímco opačným směrem na sever směřuje téměř výhradně dřevo.

Trošku mi vrže řetěz, zapomněl jsem namazat. Panamericanu jedu na druhý řetěz. První jsem měnil v San José, spolu se zadním kolem a novým pastorkem. Vydržel by kilometrů jistě více, ale právě výměna pastorku je příčinou výměny řetězu. Pokud by někdo tvrdil, že řetěz po dvanácti-, patnácti stech kilometrech je k ničemu, tvrdím opak. Když ho na asfaltové silnici jednou, lépe dvakrát za týden promažu, kápnu pár kapek oleje, nic se neděje. Horší je, když fouká z pouště písek a máte namazaný řetěz, tak to je kalvárie, protože písek se nalepí na olej a pak to funguje opačně, tzn. že písek působí spíše jako smirkový papír a životnost koleček i článků se samozřejmě výrazně zkracuje. Takže pouštní oblasti nasucho a když se z nich člověk dostane pryč, okamžitě mazat.

Pětka, která vede z Puerto Montt k jihu, je dlouhá už jen několik málo stovek kilometrů a dočasně svoji pouť končí v městečku Parqua. Tam na ni navazuje trajekt, jímž se všichni, kdo chtějí cestovat dále k jihu, dostanou oficiálně na ostrov Isla Grande De Chiloé.

Po asi hodinové plavbě trajektem a po vylodění v protilehlém městečku Chacao, jsem si vzpomněl, že ze Santiaga vezu pohlednice, které jsem měl už dávno odeslat. Nikde jsem však nenarazil na poštovní úřad, ale v téhle Bohem skoro zapomenuté vesničce mají poštu hned u cesty, kudy projíždím. A protože je tu sloučeno vždy více činností do jedné budovy, hned vedle je i obchod. Toho využívám, paní poštmistrová je též prodavačka v obchodě a má velice šikovného syna. Je mu třináct let a podle vlajky identifikuje, že jsem z České republiky. A hned mi nese album fotbalistů, kteří byli na mistrovství světa a na mistrovství Evropy v Portugalsku. Chlapec je, k mému údivu, schopen vyjmenovat celou českou fotbalovou jedenáctku.

Asi třicet kilometrů před ostrovní konečnou potkávám skupinu osmi cyklistů ze Santiaga. Chilané se vydali na okružní cestu z Puerto Montt. Tož, já se vydávám směrem opačným. Navzájem jsme se pochlubili, co vše jsme viděli, co vše jsme dokázali, kolik kilometrů jsme ujeli, a já před chlapci mluvím pravdu, nic nezastírám, a hoši stojí a mají pusy dokořán. A jako tichou poštu si mezi sebou podávají zprávu, že ten caballero jede na kole až z Aljašky a sám.

Loď z ostrovního města Quellón do Chaiténu pluje jen dvakrát týdně, a protože jsem přijel o den dříve, následující den mám k dobru. Vyřizuji si lístky na loď a poštu, hodně odpočívám a také nakupuju potraviny, protože na Carreteře Austral bude možností ještě méně než zde na ostrově.

Městečko Quellón je takové správné jižanské rybářské sídlo, ale najdete tu úplně vše. To, co se dá dneska koupit v New Yorku nebo v Praze, dá se také koupit v Quellónu. Lidé chodí moderně oblečeni, najdete tu pochopitelně internet, stejně tak jako auta všech světových značek. A v přístavu taky hrstku „námořníků“, kteří už o svých cestách sní pouze s lahví rumu v ruce.

Vracím se s koupeným lodním lístkem na ubytovnu, vše mám připraveno, říkám si, půjdu si lehnout trochu dřív a ráno plujeme dál. Jdu kolem sportovní haly a slyším pískot, pokřik, potlesk, kravál, plno lidí, nahlédnu dovnitř a co nevidím. Jeden soubor za druhým, později zjišťuji, že se tu koná folklorní festival. A tak moje předsevzetí jít si dřív lehnout bere pochopitelně za své. Jeden soubor střídá druhý, jsou tu nejen místní, ale i soubory z Paraguaje, z Brazílie a také soubor z Velikonočního ostrova, což teda patří mezi místní, ale je to přece jen mnohem dál, než je Paraguay nebo Brazílie. Hledím na tu úžasnou podívanou, nejvíc mne zaujal právě soubor z Velikonočního ostrova, tak se zasním a před očima se mi roztančí všechny sochy moai, co jich jen na Velikonočním ostrově je. Festival končí až kolem jedné po půlnoci, ale jsem tuze rád, že jsem měl možnost velkou část toho večera vidět.

Dvě noci strávené v posteli na mne působí stejně, jako bych byl polit živou vodou. Vždyť naposled jsem v posteli spal v Santiagu a předtím až v dalekém Quitu, kdesi na rovníku. Od té doby spím výlučně pod stanem. Po týdnu stráveném v Santiagu ze mě únava trochu opadla, ale pak se opět dostavuje velmi rychle. Takže teď bych vlastně potřeboval po každé další ujeté tisícovce kilometrů týden odpočinku, abych byl docela fit. Protože to není možné, jedu dál a únava pochopitelně jen narůstá. Takže tyto dvě noci v posteli mi přinesl sám cestovatelský pánbíček.

Ráno nastupuji na loď, teď budu muset strávit šest hodin nicneděláním. Lidé si krátí čas všelijak, mnozí pospávají, rodiče se snaží lecčíms zabavit děti. Najednou ke mně přijde chlapík, dívá se na moji bundu a ptá se mě, odkud jsem a kam jedu. Tak mu vše říkám a on přiznává, že ho zaujal nápis Cyklistická expedice Panamericana, má láska. Mezi tím, co si povídáme, si k nám sedá Gregův otec. Vychází najevo, že chodili v Coloradu na jídlo do restaurace, kde jsem v 91. roce pracoval. Střídavě jmenujeme společné známé, ale nejvíce vzpomínáme na majitele restaurace, Míšu a Hanku. Ale to už houká klakson a blíží se přístav Chaitén, kde také trávím tuto noc.

Uvědomuji si, že první metry šlapu po proslulé Carreteře Austral. Tu vnímám podobně jako aljašskou silnici na severu, je však nepoměrně krátká, jen asi jedna čtvrtina až jedna pětina Alaska Highway, ale moc se na tu cestu těším. Po asi třiceti kilometrech mě dojíždí auto, zastavuje a já poznávám, že šoférem je Greg, který zde s celou rodinou a s rodiči tráví dovolenou. A tak se fotíme navzájem a od té doby se naše cesty rozcházejí.

Je myslím 15. února, těsně před příjezdem do vesničky Via Vangardia mi na mém počitadle naskakuje číslice 24 001. Vidíte, zapomněl jsem sledovat přechod z tří devítek na tři nuly a z trojky na čtverku a už je tam o jeden kilometr víc. No, není to paráda?

Vím, že teplým nocím bez deště definitivně odzvonilo, a tak si ve Via Vangardia domlouvám ubytování v jedné z cabaní, chat. Rád těch 160 korun za nocleh dávám, protože se mi nabízí nebývalý komfort. Pan správce okamžitě zatopí v malých kamínkách, paní správcová mi povleče postel a já za chvíli už vařím polévku a suším propocené prádlo. A zatímco venku leje, já si v teple u kamen užívám pohodlí útulné chaty. A to není vše, protože ubytování je se snídaní, a tak zítra ráno budu v tom komfortu pokračovat.

Po zhruba 43 kilometrech přijíždím do malé vesničky, která se jmenuje La Junta. Je tu postaven takový památník Carreteře Austral a jejímu duchovnímu otci, generálu Pinochetovi. Ač jsou názory na tohoto, dnes již zesnulého, generála, prezidenta a doživotního senátora jakékoliv, nelze mu upřít dvě věci. Zasadil se o výstavbu Carretery Austral a zamezil, aby se komunisté v Chile, a pravděpodobně v celé Jižní Americe, postupně dostali k moci.

Carretera Austral je i přes svou, poměrně mladou historii dnes již symbolem. Mezi silnicemi má zvuk, je to magnet, který přitahuje nejen cyklisty z celého světa. Provoz na ní neustále houstne a nutno říci, že silnice se dost civilizuje. Rok od roku na ní přibývají nové kilometry asfaltového koberce, na nějž najíždím právě teď. Oh, jak je to krásný pocit, když mi pláště opět šustí po asfaltu.