10. 4. 2007 - LISTY moravskoslezské

Příběh peruánského patníku číslo 1348

MSK - V pondělí 2. dubna 2007 těsně po poledni přistálo na letišti Leoše Janáčka v Mošnově letadlo, na jehož palubě se z mno-haměsíční cesty napříč třemi Amerikami vracel dálkový cyklista Víta Dostál.

Unaveného a pohublého světoběž­níka, který před deseti lety dokázal na kole sám objet zeměkouli, vítala početná skupina příznivců, kamarádů a fandů, ale samozřejmě i řada foto­grafů, kameramanů a novinářů.

Náš list referoval prakticky jako jediný o významné cyklistické expe­dici pravidelně od poloviny září loňského roku, a tak jste si mohli každých čtrnáct dní na našich strán­kách přečíst alespoň krátký úryvek z Dostálova cestovního deníku. Jed­notlivá pokračování byla připravová­na z podrobných magnetofonových záznamů, které cestovatel na kaze­tách průběžně posílal z různých kou­tů Ameriky a které se stanou podkla­dem pro knižní vydání cestopisného vyprávění v opavském nakladatelství Grafis.

Odkud lze vlastně obhlédnout svět
Letos v; listopadu bude Víťovi Dostálovi 48 let. Co ho nutí vydávat se ve věku, kdy se jiní muži usazu­jí, znovu a znovu na daleké cesty? Před loňským zahájením americké expedice to vyjádřil několika větami, v nichž připomněl pochybnosti slav­ného nepálského Šerpy Tenzinga po jeho úspěšném prvovýstupu na nej­vyšší štít světa. Tehdy Tenzing pro­hlásil, že ani z vrcholu Everestu nel­ze obhlédnout celý svět a dohlédnout k podstatě jeho krásy. „Po ušlapání 60 000 kilometrů na cestě kolem světa Tenzingova slova s pokorou podepisuji a navíc dodávám, že nej­krásnější pohled na svět je ze sedla bicyklu,“ zdůvodnil Víťa Dostál své zaujetí kolem.

Co napsal Zikmund Dostálovi před cestou
Mezi příznivci, kteří před týdnem Dostála při jeho návratu z Ohňové země na letišti vítali, nechyběly ani některé významné osobnosti, napří­klad astronom Jiří Grygar, o němž není příliš známo, že patří mezi náruživé dálkové cyklisty, nebo slav­ný cestovatel Miroslav Zikmund, kterého Víťa nazývá svým panem profesorem cestovatelství. Když loni koncem července Víťa Dostál odlétal na Aljašku, aby svou cestu zahájil, Miroslav Zikmund na mošnovském letišti chyběl. Nemohl se přijet roz­loučit se svým „druhým synem“, a tak mu alespoň poslal osobní dopis, který Dostál poskytl naší redakci. Uvádíme z něj krátký úryvek, protože se domní­váme, že je základem příběhu, jehož podstata se docela hodí k rozlouče­ní s expedicí, která ze sportovního i cestovatelského hlediska nesporně vstoupí do dějin.

„Šerpa Tenzing a Tvoje farmářské vidle - to je ten správný kontra­punkt,“ píše slavný cestovatel v čer­venci 2007 Dostálovi. „Léta už vím, v jakých kleštích žiješ. Reálný den práce a povinností - dobyteček, seno, v létě odpadne kydání hnoje, zato přibude tisíc jiných starostí - a mezi­tím fůry lákavých představ: teď bych mohl šlapat do kopce s vyhlídkou na oceán, a bác ho, musím jít rodit telát­ko... Tož slovem Panamericana jsem i já byl uhranut před bezmála šedesáti lety. Povíš mi jednou, jaké to bylo na Písečném mysu, což je Punta Arenas. A já Ti za to nabízím nahlédnutí do kartotéky kontaktů třeba fotek z Peru, to abys občas zastavil a cvakl srovnávací obrázek. My jsme tehdy jeli opačným směrem, než pojedeš Ty.... Když jsme si to hasili podél peruánských písečných dun (důsle­dek Humboldtova proudu), zasta­vili jsme se u patníku s číslem 1348 a cvakli obrázek. Když se psal tenhle rok, v Praze, Karel IV. zrovna zaklá­dal Vysoké učení pražské. Zjistíš, jestli je tam ten pomník dodnes? Tož, synku milý, ode mne máš požehná­ní už dávno, pusť se do toho... Tvůj Miroslav Zikmund.“

Patník s číslem 1348 se ztratil v poušti
Víťa Dostál byl opravdu pilným žá­kem cestovatelství. Měl za sebou už hodně přes dvanáct tisíc kilometrů v sedle bicyklu 4Ever, když se na své dlouhé pouti dostal do oblasti severního Peru. Panuje tu velmi suché počasí a vyskytují se četné pouště. Když se kilometr za kilometrem pro­kousával silným protivětrem vanou­cím od Tichého oceánu, vzpomněl si na Zikmundův patník Panamericany číslo 1348 a s napětím vyhlížel, kdy se k němu dostane.

Relativně nedaleko odtud se nalézá i údajně nejsušší poušť svě­ta Atacama. Dostál šlapal touto oblastí několik dní, protože rozloha Atacamy je dvakrát větší než rozloha České republiky. V určitých oblas­tech Atacamy nepršelo 400 let (od roku 1570 do roku 1971). A v jiných částech pouště zase spadne pár kapek deště v průměru pouze jednou za deset let.

Panamericana tu vede v relativní blízkosti pacifického pobřeží‘ stov­ky kilometrů naprosto přímo jako vystřelený šíp. Víťa popisoval, že v těchto místech musel šlapat třeba celý den bez jediné možnosti dopl­nit zásobu potravin či vody. Zejména nedostatek vody byl velkým problé-mem, protože když šlapete nepře­tržitě deset hodin v horkém slunci, vaše spotřeba pitné vodyje obrovská. A do cyklistických bidonů se vejde pouze omezené množství tekutiny.

Když se Dostál ocitl v blízkosti patníků označených číslicemi kolem 1300 a vyššími, šlapal oblastí, kte­rá byla tak rovinatá, že když zasta­vil a chtěl si odpočinout, neměl ani o co opřít bicykl. Byl nucen kolo položit na bok do písku a usednout stranou. A patník číslo 1348 stále nikde. Postupně dojel až k patníku 1330 označujícímu vzdálenost od hlavního města Limy, ale pak čís­lování ustalo. Zajímavé je, že praxe číslování už sice neodpovídá situaci z počátku padesátých let 20. stole­tí, ale grafický charakter značení je stále týž. Číslice Panamericany jsou totiž řazeny nikoli vodorovně, ale svisle pod sebou.

A tak aby alespoň trošku splnil přání Miroslava Zikmunda, zasta­vil Dostál u patníku číslo 1212, vztyčil fotografický stativ a stiskl samospoušť. Kdo neví, co znaniená letopočet 1212, ať požádá o vrácení školného. Ten rok je přece skoro stej­ně slavný jako rok založení Karlovy univerzity. Tehdy byla vydána Zlatá bula sicilská, jedna z nejslavnějších listin Českého státu.

Teprve co si vyzkoušíš, tomu porozumíš
V nejbližším městě Dostál zašel na poštu a poslal svém „profesoru cestovatelství“ pohlednici s textem vysvětlujícím nesplnění úkolu. Musel se zkrátka omluvit, ale současně chtěl dát svému učiteli najevo, že si uvědo­muje, nač mysleli Hanzelka se Zik­mundem, když před skoro šedesáti lety ukazovali národu, v čem spočívá podstata cestovatelství. Bili Neumann připomíná: „Co uslyšíš, to zapome­neš. Co uvidíš, to si zapamatuješ. Co si vyzkoušíš, tomu porozumíš.“

Milan Švihálek